Tchyně mi před operací dala seznam věcí, co má ráda. Na konci bylo moje jméno

Operace byla naplánovaná na úterý. Kyčel, výměna kloubu, nic neobvyklého v jejím věku. Sedmdesát devět let, opotřebované kosti, bolesti při každém kroku. Doktoři říkali, že je to rutina. Ona říkala, že chce mít věci srovnané.

Přijela jsem k ní v neděli pomoct sbalit tašku do nemocnice. Župan, noční košile, papuče, hygienické věci. Manžel zůstal doma s dětmi, jela jsem sama. Tak to chtěla.

Seděly jsme v její kuchyni, ta taška už byla u dveří, a ona najednou vstala a šla ke kredenci. Vytáhla obálku.

„Tohle je pro případ, že by se něco stalo,“ řekla a podala mi ji.

„Mami, nic se vám nestane. Je to běžná operace.“

„Já vím. Ale stejně.“

Vzala jsem obálku. Nebyla zalepená. Uvnitř byl jeden list papíru, popsaný jejím písmem, tím úhledným, učitelským, které měla celý život.

„To si přečti až doma,“ řekla.

Schovala jsem obálku do kabelky. Pak jsme pily čaj a mluvily o ničem. O počasí, o vnucích, o tom, že soused zase seká trávu v neděli.

Nedojela jsem domů. Zastavila jsem na parkovišti, dvě ulice od jejího domu, a vytáhla ten papír.

Nahoře bylo napsané: „Věci, které mám ráda.“

Pod tím seznam. Její písmo, trochu roztřesené, ale čitelné.

Ranní káva, když je venku ticho. Vůně sekaný trávy. Procházky kolem rybníka, i když už nemůžu daleko. Fotky vnuků na lednici. Když Petr zavolá a nemluví jen o počasí. Bezový sirup, ten co dělala moje máma. Nedělní obědy, i když mě bolí nohy když stojím. Dopisy od sestry, i když píše čím dál míň. Stará deka z gauče, ta hnědá. Když někdo zazvoní a není to pošťák s účty.

A úplně dole, poslední řádek:

Hana.

Moje jméno.

Seděla jsem v autě a dívala se na ten papír. Přečetla jsem to znovu. A znovu.

Hana.

Patnáct let jsem její snacha. Patnáct let nedělních obědů, patnáct let svátků, patnáct let zdvořilých rozhovorů o dětech a počasí. Patnáct let, kdy jsem nikdy nevěděla, jestli mě má ráda.

Nikdy mi to neřekla. Nikdy mě nepochválila. Nikdy neřekla „to jsi udělala dobře“ nebo „jsem ráda, že tě Petr má“. Byla zdvořilá, korektní, vždycky slušná. Ale ta zeď tam byla. Cítila jsem ji pokaždé, když jsem vešla do jejího bytu.

Myslela jsem, že jí nejsem dost dobrá. Že jsem si vzala jejího syna a ona to nikdy úplně nepřijala. Že mě toleruje, protože musí.

A teď tady sedím na parkovišti a držím papír, kde jsem napsaná vedle bezového sirupu a staré deky.

Vzpomínám si na začátek. Jak jsem se snažila. Jak jsem pekla koláče, které nepochválila. Jak jsem vařila obědy, ke kterým měla vždycky drobnou připomínku – trochu víc soli, trochu míň pepře. Jak jsem uklízela, když jsme tam bydleli ten první rok, a ona přejela prstem po skříni a nic neřekla.

Petr říkal, že je to tím, že jsem nová. Že si zvykne. Že je taková se všemi.

Možná měl pravdu. Možná ne. Nikdy jsem se nezeptala.

Postupně jsem přestala snažit se tolik. Přestala jsem nosit koláče, přestala jsem čekat na pochvalu. Naučila jsem se být zdvořilá jako ona. Korektní. Slušná. S tou zdí mezi námi.

Patnáct let.

V úterý jsme seděli v čekárně. Petr, já, jeho sestra Marta. Čekali jsme, až ji odvezou na sál.

Před operací jsme za ní zašli. Ležela na lůžku, malá, v té nemocniční košili, která ji dělala ještě menší. Petr ji držel za ruku. Marta brečela. Já stála u okna.

Pak se na mě podívala a řekla: „Hano, pojď sem.“

Přišla jsem k posteli. Vzala mě za ruku, poprvé v životě mě vzala za ruku, a řekla: „Děkuju.“

„Za co?“ zeptala jsem se.

„Za Petra. Za děti. Za to, že jsi tady.“

Neřekla jsem nic. Nemohla jsem. Stiskla jsem jí ruku a ona zavřela oči. Pak ji odvezli.

Operace dopadla dobře. Rutina, jak říkali doktoři.

Chodila jsem za ní každý den. Nosila jsem jí časopisy, ovoce, tu její oblíbenou minerálku. Seděla jsem u postele a povídaly jsme si. Víc než za celých patnáct let.

Vyprávěla mi o svém dětství. O manželovi, který umřel před deseti lety. O tom, jak se bála, když Petr odcházel na vysokou. O tom, jak nevěděla, co si má myslet, když si přivedl mě.

„Myslela jsem, že mi ho bereš,“ řekla jednou. „Hloupé, já vím. Ale myslela jsem to.“

„A teď?“

„Teď vím, že jsi mu ho dala. Lepšího, než byl předtím.“

Je to tři měsíce od operace. Tchyně chodí s holí, ale chodí. Bolesti jsou pryč. V neděli jsme u ní byli na obědě, ona vařila, i když jsem nabízela, že pomůžu.

Ten seznam mám schovaný. Leží v šuplíku v ložnici, pod starými fotografiemi. Někdy ho vytáhnu a přečtu si ho.

Ranní káva. Vůně trávy. Fotky vnuků. Hana.

Pořád se neobjímáme. Pořád si neříkáme, že se máme rády. Některé věci se po patnácti letech nezmění přes noc.

Ale něco se změnilo. Nevím přesně co. Možná jen to, že teď vím. Že nemusím hádat. Že ta zeď, která tam byla, možná nikdy nebyla tak vysoká, jak jsem si myslela.

Minulý týden mi zavolala. Jen tak, bez důvodu. Ptala se, jak se mám. Opravdu se ptala.

Řekla jsem, že dobře.

A bylo to pravda.