Článek
První náznaky
S tchyní jsem nikdy neměla vyloženě špatný vztah. Jen byl chladnější, jako by si držela odstup. Když jsem čekala naše první dítě, říkala jsem si, že ji to třeba změní. Nakonec se z nás stali rodiče dvou dětí a já doufala, že je bude brát jako největší radost svého života. Znala jsem tolik nadšených babiček kolem sebe, které se nemohly dočkat každého hlídání. U nás to bylo jiné.
Tchyně měla psy. Dva. Když přijela poprvé po narození našeho syna, přivezla sice malý dárek, ale víc pozornosti věnovala psům, kteří s námi seděli v obýváku. Popisovala, jak jeden nesnáší granule od jisté značky a jak druhý potřebuje speciální deku, aby se cítil bezpečně. Připadala jsem si jako statistka, která drží v náručí dítě a čeká, až si někdo všimne.
Věta, která mě zlomila
Nedávno jsme byli u ní na víkend. Naše děti si hrály na koberci, snažily se zaujmout babičku, která zrovna řešila, proč jeden z jejích psů nevypil celou misku vody. Povídali jsme si o rodině, o tom, jak je důležité držet při sobě. A pak to přišlo.
Řekla, že svoje psy miluje víc než rodinu. Zasmála jsem se, protože jsem si myslela, že to má být jen legrační narážka. Jenže ona se podívala vážně a dodala, že psi jsou pro ni důležitější než vnoučata. A že to tak bylo vždy.
Naše děti to slyšely. Ztichly a jen koukaly. Já jsem seděla vedle nich a snažila se zachovat klid. Uvnitř mě to ale pálilo. Bolelo mě představa, že člověk, kterého by měly mít za druhou nejbližší bytost po rodičích, je dokáže tak snadno odsunout na druhou kolej. A že to říká bez zaváhání.
Ticho v autě
Cestou domů nikdo nemluvil. Děti usnuly a já zírala z okna. Partner viděl, že jsem na dně. Co na to říct. Co s tím dělat. Přemýšlela jsem, co to pro nás znamená. Jak tuhle větu vysvětlím dětem, až se jednou zeptají, proč se babička neozývá a proč nemají stejné zážitky jako jiné děti se svými prarodiči.
V ten moment jsem cítila nejen zklamání, ale i zvláštní úlevu. Najednou jsem viděla jasněji. Nemusela jsem už hledat důvod, proč se chová tak odtažitě. Sama to řekla.
Moje rozhodnutí
Od té chvíle se chráním. Hlavně kvůli dětem. Nezakazuji jim babičku, ale návštěvy nevyhledávám. Když se setkáme, hlídám situaci. Nedovolím, aby moje děti vyrůstaly s pocitem, že na nich nezáleží. Já jsem jejich máma a mým úkolem je ukázat jim, že jsou milované. Že jejich hodnota není měřená tím, co si o nich myslí kdokoli jiný. Vztah s tchyní to navždy poznamenalo.
