Článek
Nečekaný telefonát
Probudil mě telefon. Svítil na nočním stolku, vibroval, jméno na displeji: Marta. Tchyně.
Podívala jsem se na hodiny. 2:14. Srdce se mi sevřelo. V téhle hodině nevolá nikdo s dobrou zprávou.
„Haló?“
„Petře? Petře, to jsi ty?“
Petr je můj manžel. Její syn. Ležel vedle mě a spal.
„Ne, tady Jana. Stalo se něco?“
Ticho. Pak: „Jana? Ježíši, promiň. Chtěla jsem volat Petrovi. Spletla jsem se.“
Měla jsem říct dobrou noc a zavěsit. Měla jsem jí podat telefon manželovi. Měla jsem udělat spoustu věcí.
Místo toho jsem řekla: „Potřebujete něco?“
Dech v telefonu
Další ticho. Delší. Slyšela jsem, jak dýchá. Trochu rychleji, než by měla.
„Ne,“ řekla nakonec. „Jen jsem… nemohla spát. Chtěla jsem slyšet jeho hlas.“
Nemohla spát. Ve dvě ráno volala synovi, protože nemohla spát.
Za dvacet let manželství mi nikdy nezavolala. Ani jednou. Vždycky volala Petrovi, na jeho číslo, v jeho čase, o jeho věcech. Já jsem byla ta, co zvedne, když on nemůže. Ta, co řekne „počkejte, předám vám ho“. Prostředník. Nikdy cíl.
„Chcete, abych ho vzbudila?“
„Ne. Ať spí. To nic není.“
Měla jsem zavěsit. Řekla, že to nic není.
„Jste v pořádku?“ zeptala jsem se místo toho.
Odpověď, co nepřišla
Čekala jsem, že řekne ano. Že se omluví za rušení. Že zavěsí.
Místo toho řekla: „Dneska by měl narozeniny.“
Věděla jsem hned, o kom mluví. Její manžel. Petrův táta. Zemřel před osmi lety.
„To jsem nevěděla,“ řekla jsem tiše.
„Nikdo neví. Petr na to nemyslí. Nebo myslí, ale nemluví o tom. Je jako táta, všechno schová dovnitř.“
Měla pravdu. Petr je přesně takový. Dvacet let s ním žiju a někdy nevím, co se mu honí hlavou.
Vstala jsem z postele a šla do kuchyně. Nechtěla jsem vzbudit Petra. Nechtěla jsem, aby tohle skončilo.
Ve tmě u stolu
Sedla jsem si ke stolu. Venku tma, uvnitř tma. Jen telefon svítil.
„Chybí mi,“ řekla Marta. „Pořád. I po osmi letech. Lidi říkají, že to přejde, že si člověk zvykne. Nezvykne. Jen se naučí s tím žít.“
Nikdy předtím mi nic takového neřekla. Nikdy jsme nemluvily o jejím manželovi. Na pohřbu jsme stály vedle sebe a mlčely. Pak jsme jely domů a všechno bylo jako předtím.
„Jak jste se poznali?“ zeptala jsem se.
Nevím, proč jsem se zeptala. Možná proto, že byla noc a ve tmě se člověk ptá na věci, na které by se ve dne nezeptal.
„Na zábavě. Bylo mi devatenáct. Přišel, pozval mě na tanec a já řekla ne. Tak mě pozval znovu. A pak znovu. Třikrát, než jsem řekla ano.“
Slyšela jsem, jak se usmívá. Přes telefon, přes kilometry, přes dvacet let ticha.
„A pak?“
„Pak jsme tančili celý večer. A pak celý život.“
Věci, co nikdo neví
Mluvila dál. O svatbě, o prvních letech, o tom, jak neměli peníze a spali na matraci na zemi. O tom, jak se narodil Petr a ona nevěděla, co dělat. O tom, jak chtěla někdy utéct a neudělala to.
„Člověk si myslí, že manželství je pohádka,“ řekla. „Ale je to spíš práce. Každý den vstanete a rozhodnete se zůstat. Znovu a znovu.“
Přikyvovala jsem, i když mě neviděla. Znala jsem ten pocit. Ty roky, kdy jsme s Petrem spali vedle sebe jako cizí lidé. Ty chvíle, kdy jsem nevěděla, jestli to má smysl.
„Vy a Petr jste dobří,“ řekla pak. „Vidím to.“
Nikdy mi nic takového neřekla. Dvacet let zdvořilých rozhovorů o ničem. A teď tohle.
„Děkuju,“ řekla jsem.
Otázka
Pak se zeptala na mě. Na moje rodiče, na dětství, na to, proč jsem si vzala jejího syna.
Vyprávěla jsem. O tátovi, co odešel. O mámě, co zůstala sama. O tom, jak jsem potkala Petra a věděla, že s ním chci být. I když jsem se bála. I když jsem nevěřila, že to vydrží.
„Vydrží,“ řekla Marta. „Vidím to na vás. Na tom, jak se na sebe díváte.“
Jak se na sebe díváme? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Pro mě je Petr prostě Petr. Člověk, se kterým vstávám a usínám. Člověk, kterého znám líp než sebe.
„Nikdy jsem vám to neřekla,“ pokračovala Marta. „Ale jsem ráda, že si vás vybral.“
3:15
Podívala jsem se na hodiny. Hodina. Mluvíme hodinu.
„Je pozdě,“ řekla jsem. „Měla byste spát.“
„Vy taky.“
Ani jedna jsme nezavěsila.
„Můžu vám někdy zavolat?“ zeptala se pak. „Přes den. Normálně.“
Dvacet let. Dvacet let čekání na tuhle větu.
„Jo,“ řekla jsem. „Kdykoliv.“
„Dobře.“ Slyšela jsem, jak si oddechla. „Dobrou noc, Jano.“
Jano. Poprvé mi řekla jménem.
„Dobrou noc, Marto.“
Další den ráno
Petr se probudil v šest. Díval se na mě, jak vstávám.
„Vypadáš unaveně.“
„Tvoje máma volala v noci.“
Posadil se. „Co se stalo?“
„Nic. Nemohla spát. Mluvily jsme.“
„O čem?“
O jeho tátovi. O životě. O věcech, které jí nikdy neřekl a které mi nikdy neřekla ona.
„O všem možném,“ řekla jsem.
Pokrčil rameny a šel do koupelny. Pro něj to byla informace. Pro mě to byla změna.
A co teď?
Volá každý týden. Někdy pět minut, někdy déle. Mluví o věcech, o kterých nikdy nemluvila. A já taky.
Petr si všiml. „Vy dvě si voláte?“ zeptal se minulý týden.
„Jo.“
„Od kdy?“
„Od té noci.“
Díval se na mě, jako by mu něco unikalo.
„Co se té noci stalo?“
„Spletla si číslo.“
To je pravda. Chtěla volat jemu, zavolala mně. Omyl. Náhoda.
Někdy se ty nejdůležitější věci stanou omylem. Někdy člověk dvacet let čeká na rozhovor, který začne špatně vytočeným číslem.
A někdy stačí jedna noc, aby se dvě ženy, co spolu nikdy nemluvily, konečně poznaly.
