Článek
Dar který měl pomoci
Peníze jsme dostali jako svatební dar. Nebyla u toho žádná smlouva ani podmínky. Řekla jen, že nám chce pomoci se startem do společného života. Zaplatili jsme z nich hostinu, šaty, prstýnky i část cesty po obřadu. V tu chvíli mě ani nenapadlo přemýšlet, komu peníze vlastně patří. Byly naše. Aspoň jsem si to myslela.
Vztah s tchyní byl od začátku zdvořilý, ale nikdy ne blízký. Držely jsme si odstup, který mi vyhovoval. Nepřeháněla péči ani zájem o naše soukromí. Právě proto mě dar nepřišel nijak podezřelý. Brala jsem ho jako gesto, které se ve slušných rodinách občas dělá.
Rozpad manželství
Manželství se nerozpadlo kvůli jedné věci. Byla to směs nepochopení, únavy a postupného odcizování. Rozvod byl klidný a bez velkých hádek. Majetek jsme si rozdělili podle dohody a každý šel svou cestou. Myslela jsem si, že tím je všechno uzavřené.
S tchyní jsem po rozvodu nebyla v kontaktu. Nepovažovala jsem to za nutné a ani jsem necítila potřebu cokoliv vysvětlovat. Vztah skončil, vazby se přerušily a já se soustředila na nový začátek.
Telefonát který mě zaskočil
Asi dva měsíce po rozvodu mi zazvonil telefon. Na displeji se objevilo číslo tchyně. Už to samo o sobě bylo zvláštní. Hovor byl krátký a věcný. Řekla mi, že když už nejsme rodina, očekává vrácení poloviny peněz, které nám dala na svatbu. Prý je spravedlivé, aby každý vrátil svůj díl.
Nejdřív jsem myslela, že jsem se přeslechla. Peníze už dávno neexistovaly. Byly utracené za svatbu, která se prostě stala. Nešlo o půjčku ani zálohu. Když jsem to řekla nahlas, odpověděla mi, že to je můj problém a že se s tím mám nějak vypořádat.
Pocit křivdy
Ten rozhovor mě zasáhl víc než samotný rozvod. Najednou jsem měla pocit, že se zpětně přepisuje minulost. To, co bylo prezentováno jako dar, se změnilo v dluh. Začala jsem pochybovat sama o sobě, jestli jsem nebyla naivní a hloupá.
Mluvila jsem o tom s bývalým manželem. Řekl mi, že jeho matka je zklamaná a že to nemám brát osobně. Zároveň ale dodal, že on peníze vracet nebude a že je to mezi mnou a ní. V tu chvíli mi došlo, jak snadno se odpovědnost přehazuje, když už spolu lidé netvoří jeden celek.
Rozhodnutí které jsem udělala
Právníka jsem si nakonec nebrala. Zjistila jsem si, že bez smlouvy a jasné dohody nemá tchyně žádný nárok. Přesto jsem cítila tlak. Několikrát mi volala, psala zprávy a připomínala částku. Nakonec jsem jí jasně řekla, že nic vracet nebudu a že si nepřeji další kontakt.
Od té doby se neozvala. Celá situace mi ale zůstala v hlavě jako připomínka toho, jak se vztahy mění ve chvíli, kdy zmizí role, které je držely pohromadě. Z dárce se může stát věřitel a z rodiny cizí člověk. A někdy to bolí víc než samotný konec manželství, protože to naruší i vzpomínky, které jsem si myslela, že mi už nikdo nevezme.
