Článek
Sladká návštěva
V sobotu odpoledne zazvonila tchyně u dveří a hned mezi dveřmi mi podala těžký plech pečlivě zabalený do utěrky. Oznámila, že nám nese domácí koláč, prý aby se pochlubila novým receptem. Vůně mě omámila už při sundávání utěrky a nemohla jsem si pomoct, hned jsem nahlas vychválila, jak krásně vypadá a jak úžasně voní. Byl to přesně ten typ koláče, který by se na stole vynímal i při sváteční příležitosti.
Vmetená poznámka
Jenže v okamžiku, kdy jsem pronesla pochvalu, přišla věta, kterou jsem nečekala. Tchyně se podívala přímo na mě a řekla, že bych takový nikdy nezvládla. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou, neschopná reakce. Neřekla to žertem, její hlas byl tvrdý a oči se jí zvláštně leskly. Jako by si ten okamžik vychutnávala víc než samotný koláč.
Ticho v kuchyni
Manžel situaci zachránil, nalil kávu a tvářil se, že nic neslyšel. Já jsem si sedla, ale v hlavě mi to vířilo. Proč to řekla? Copak je tak důležité, jestli zvládnu upéct stejně dobrý moučník? Nebo se tím snažila dát najevo, že má v rodině navrch? Zbytek odpoledne jsem byla zamlklá. Tchyně se uvolněně bavila a jedla svůj koláč, zatímco já se přemáhala, abych neukázala, jak moc mě ta poznámka zasáhla.
Malé srovnávání
Nejsem žádná profesionální cukrářka, ale péct umím. Moje bábovka bývá mezi známými oblíbená a linecké pečivo si chválí i sousedi. Přesto mě její slova donutila přemýšlet, jestli se na mě skutečně dívá jako na někoho, kdo je neschopný. Vždycky jsem měla pocit, že se mě snaží přechytračit a ukázat, že její způsob je ten jediný správný. Tentokrát to ale řekla nahlas a přímo.
Nevyřčený boj
Když jsme ji večer vyprovázeli, poděkovala jsem za návštěvu a usmála se. Uvnitř jsem však cítila směs vzteku a smutku. Chtěla jsem jí odpovědět, že se mýlí, že dokážu upéct, co si zamanou, ale věděla jsem, že by to jen zbytečně vyhrotilo situaci. Manžel cestou zpět do obýváku poznamenal, že si nemám nic brát, protože takové poznámky dává všem. Jenže já cítila, že to nebylo obyčejné rýpnutí, ale promyšlený způsob, jak mě shodit.
Nedělní rozhodnutí
Druhý den jsem se probudila s myšlenkou, že se nenechám srazit. Vytáhla jsem starý sešit s recepty po babičce a pustila se do pečení. Nebylo to kvůli tomu, abych tchyni něco dokázala, spíš jsem potřebovala sama sobě připomenout, že umím vytvořit něco chutného a poctivého. Vůně jablek a skořice naplnila byt a já si uvědomila, že mi to dělá radost.
Poslední sousto
Když jsme s manželem večer seděli u stolu a ochutnávali můj koláč, cítila jsem zvláštní klid. Věděla jsem, že i kdyby tchyně přišla a shodila mě znovu, neubere mi to z toho, co jsem cítila při pečení a co cítil manžel, když se zakousl do první porce. A tak jsem si řekla, že příště, až mi vmete další poznámku, nechám ji zaznít do prázdna. Protože některé chutě si člověk musí vychutnat sám a bez cizího souhlasu.
