Článek
Jak to začalo
Začalo to loni v listopadu. Manžel mi zavolal z práce a řekl, že mu volala sousedka od mámy. Prý ji viděla, jak stojí před obchodem a nemůže dovnitř po schodech. Nohy ji neposlouchaly. Stála tam deset minut, než ji sousedka odvedla domů.
Tchyni je osmdesát dva. Do té doby chodila nakupovat sama, třikrát týdně, pořád do stejného obchodu, co má tři ulice od baráku. Znala tam prodavačky, věděly, co kupuje, občas jí něco odložily. Byl to její rituál. Její důkaz, že to ještě zvládá.
Po tom dni před obchodem to nezvládá.
Jak to funguje
Každý čtvrtek ráno mi napíše seznam. Vždycky stejným způsobem, na papírek vytržený z bloku, písmem, které je čím dál roztřesenější. Chleba. Máslo. Tvaroh měkký. Šunka od kosti, ale jen když je v akci. Jablka, ne moc tvrdá. Mléko polotučné, to v modré krabici.
Zajedu do obchodu, nakoupím, přivezu. Zazvoním, ona otevře, já položím tašku na stůl v předsíni. Ona stojí ve dveřích kuchyně a kouká.
„Tak jo, mám to tady,“ řeknu.
Přikývne.
„Účet je v tašce, jako vždycky.“
Zase přikývne.
„Tak já jdu. Kdybyste něco potřebovala, zavolejte.“
Nic neřekne. Já odejdu. Za sebou slyším, jak zavírá dveře.
Žádné děkuju. Žádné „to jste hodná“. Žádné „dej si aspoň kafe“. Nic.
Poprvé mě to zarazilo. Podruhé naštvalo. Potřetí jsem si zvykla. Teď je to rok a já už nic nečekám.
Co si o tom myslí manžel
Když jsem si poprvé postěžovala, mávl rukou. „To je prostě máma. Taková byla vždycky.“
Měl pravdu. Tchyně nikdy nebyla typ, co rozdává komplimenty. Za dvacet tři let, co jsem v rodině, mi pochválila jídlo možná dvakrát. A to ještě tak, že řekla „dalo se to jíst“, což u ní prý znamená nejvyšší uznání.
Nikdy mi neřekla, že jsem dobrá máma. Nikdy mi neřekla, že jsem dobrá manželka. Nikdy mi neřekla nic, z čeho bych měla pocit, že mě přijala.
A teď jí nosím nákupy a ona mi nepoděkuje. Co jsem čekala? Že se v osmdesáti změní?
Co mi nejde z hlavy
Problém je, že já vím, že by to měla říct. A ona to ví taky. Obě to víme. A obě víme, že to neřekne.
Někdy stojím v tom obchodě, vybírám jablka a přemýšlím, proč to vlastně dělám. Nikdo mě nenutí. Manžel by mohl jezdit sám, ale pracuje do pěti a pak je unavený. Mohli bychom jí objednat rozvoz, ale ona „nechce cizí lidi“. Takže já.
Já, snacha, která nikdy nebyla dost dobrá.
Občas mě napadne, že bych mohla přestat. Prostě říct: „Promiňte, ale už nemůžu.“ Nikdo by mě neodsoudil. Tchyně by si našla jiné řešení. Možná by začala děkovat někomu jinému. Možná by si uvědomila, co měla.
Jenže já vím, že to neudělám. A nevím proč.
