Článek
Jak to celé začalo
S tchyní jsme nikdy neměly úplně ideální vztah, ale snažila jsem se. Po narození našich dětí jsem jí často volala, aby je viděla, a občas jsme jí pomáhali s nákupy. Manžel říkal, že má malý důchod, tak jsme jí každý měsíc něco přidali. Bylo to samozřejmé. Měla přece jen málo a my jsme chtěli, aby se měla důstojně.
Jednou mi ale volala s tím, že se musíme vidět, že má „něco úžasného“. Přijela v sobotu odpoledne, zářila a v ruce držela kabelku. Značkovou, koženou, s logem, které jsem znala jen z časopisů. Sedla si k nám ke stolu, roztřásla ji na světle a povídá, že ji koupila ve slevě.
„Jen“ za dvacet tisíc.
Nevěřila jsem svým uším
Usmála jsem se, i když mi spadla brada. Dvacet tisíc je pro nás hodně peněz. A pro ni, která nám nedávno říkala, že jí nezbývá ani na prášky, ještě víc. Manžel se taky zatvářil zvláštně, ale neřekl nic. Jen pokýval hlavou a přešel to.
Zbytek odpoledne se nesl v duchu obdivování kabelky. Mně to ale hlodalo v hlavě. Jak si může dovolit takovou věc, když jsme jí minulý měsíc kupovali léky a zaplatili účet za elektřinu?
Když odešla, manžel jen mávl rukou. Řekl, že je dospělá a že to nemáme řešit. Jenže za tři dny mi přišla zpráva, která mi vyrazila dech.
„Nemám dětem co dát k jídlu“
Psala mi, že k nim máme poslat děti, ale že nemá peníze na jídlo. Že už několik dní žije jen o rohlících a že neví, jak to zvládne.
Seděla jsem nad tím mobilem a nevěřila. Kabelka za dvacet tisíc a tři dny nato tohle? Zavolala jsem jí a zeptala se přímo, jak je to možné. Začala se rozčilovat, že jí nerozumím, že si tu kabelku zasloužila, že si taky chce občas dopřát něco hezkého. A že jí do toho nikdo nemá co mluvit.
Manžel ji pak navštívil a donesl jí nákup. Když se vrátil, vypadal zlomeně. Prý mu řekla, že jsme nevděční, že se k ní chováme, jako by byla dítě, a že si to nenechá líbit.
Mezi rozumem a pocitem viny
Dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem zlá, že mě to tak rozčílilo. Možná opravdu má právo utratit svoje peníze, jak chce. Ale proč nás pak staví do role, že máme zachraňovat situaci, když jí nic nezbývá?
Naše rodina není bohatá. Máme dvě malé děti, hypotéku a výdaje, které rostou. Když jí dáváme peníze, bereme je z našeho rozpočtu. A pak vidět, jak se ty peníze promění v kabelku, to prostě bolí.
Od té doby jsem změnila přístup. Pomůžu, když jde o zdraví nebo opravdu nutné věci. Ale už nebudu přispívat naslepo. Tchyně se na mě sice dívá skrz prsty, ale mně se dýchá lehčeji.
Když luxus zničí důvěru
Někdy nejde o ty peníze samotné, ale o to, co představují. Dvacet tisíc za kabelku nebylo jen číslo. Byla to hranice mezi tím, kdy jsme jí věřili, a kdy jsme pochopili, že si z nás dělá jistý druh pojistky.
Možná jednou pochopí, že jsme jí chtěli pomoct, ne ji řídit. A možná ne. Ale pokaždé, když teď vidím v obchodě lesklou kabelku, vzpomenu si na ten moment, kdy se z pomoci stal pocit, že někdo zneužil naši dobrotu.
