Článek
Pes, který přišel bez varování
Poprvé jsem ho viděla stát u dveří jejího bytu, když jsem přišla s nákupem, a ten malý chlupatý tvor se na mě díval hnědýma očima tak oddaně, jako bych byla člověk, na kterého čekal celý svůj život, i když jsme se právě setkali poprvé. Ocasem vrtěl tak silně, že narážel do botníku, a funěl nadšením, jako by moje přítomnost znamenala začátek nejlepší části dne.
„To je Bertík,“ řekla tchyně s hrdostí, která v sobě měla radost i úlevu. „Je náš.“
Zarazilo mě to slovo „náš“ Byl její. Bydlel u ní. Spal u ní. Jenže to „náš“ v sobě neslo něco, co jsem tehdy ještě neuměla pojmenovat.
Nápad z internetu a realita všedního dne
Vyprávěla, že ho našla na internetu pozdě večer, když nemohla spát, a že byl poslední z vrhu, takže měla pocit, že čeká právě na ni. Popsala mi, jak se na ni díval z obrazovky, jako by ji poznával, a jak druhý den skoro nespala, protože přemýšlela, jestli pro něj má jet.
Za dva dny už pro něj jela přes půl republiky.
Řekla jen: „Potřebuju někoho doma,“ a já věděla, že tím nemyslí psa, ale ticho, které se v bytě usadilo po tchánově smrti.
Jenže psa nikdy neměla, a tak si neuměla představit, že to není jen společnost na gauči, ale také ranní vstávání, venčení v dešti, vytírání tlapek, rozkousané věci a pravidelný režim, který nejde odložit, když se člověku zrovna nechce.
První prosba, která měla být jen jednorázová
Třetí den po tom, co si ho přivezla, mi zavolala a opatrně se zeptala, jestli bych ho nemohla vzít ven, když půjdu z práce kolem jejího domu, protože ona je po noci unavená a trochu ji bolí koleno.
Řekla jsem si, že je to jen jednou, že si zvykne, že se to naučí, a že je normální si na začátku pomoct.
Vzala jsem ho ven do sychravého počasí, on skákal do kaluží, tahal mě za rukáv bundy a vypadal tak šťastně, že jsem se nakonec zasmála a řekla mu, že je blázen. A možná právě v tu chvíli vzniklo nedorozumění, protože si tchyně možná myslela, že ho miluju stejně jako ona.
Jak se z pomoci stala povinnost
Během druhého týdne už prosby přicházely pravidelněji a pokaždé zněly logicky. Jednou byla unavená, jindy ji bolelo koleno, pak jela na chatu, pak měla doktora.
Najednou jsem měla klíče od jejího bytu, věděla jsem, kde má granule, kde vodítko, kde ručník na tlapky, a znala jsem jeho režim líp než ona.
A hlavně jsem věděla, že chodí ven čtyřikrát denně a že většinu těch procházek chodím já.
Rozhovor, který dlouho nepřišel
Jednou u kafe řekla, že mě má pes nejradši, a usmívala se u toho, jako by to byl kompliment, zatímco já cítila, jak se ve mně míchá vina, únava a něco jako tichý vztek.
Chtěla jsem říct, že pes není řešení samoty a že zvíře není věc, která se pořizuje jen proto, aby bylo doma teplo a živo. Jenže jsem mlčela, protože to je tchyně a protože už jednou jsem zažila, jak snadno se v rodině vytvoří ticho, které pak trvá roky.
Pes, který čeká u dveří
Postupně si zvykl na moje kroky na chodbě a sedával u dveří ještě dřív, než jsem odemkla. Kňučel radostí, skákal po mně a choval se, jako bych patřila do jeho každodenního světa stejně jako jeho miska nebo pelíšek.
A já ho mám ráda, což je na tom všem vlastně to nejsložitější, protože když ráno mrzne a já jdu ven ještě za tmy, nedělám to kvůli tchyni, ale kvůli němu.
