Článek
Jak to začalo
Nevšimneš si toho v jeden den.
Spíš zpětně. Když se ohlédneš a zjistíš, že mezi „dřív“ a „teď“ je období, které tě potichu změnilo.
U mě to byly tři roky.
Začalo to nenápadně. Máma potřebovala pomoct s nákupem. Pak s vařením. Pak s léky. Táta byl chvíli ještě soběstačný, ale po pádu a operaci už ne.
Nikdy jsem si nesedla a neřekla si: odteď o ně budu pečovat. Prostě jsem začala jezdit častěji. A pak ještě častěji. A pak už to nebyly návštěvy. Byla to péče.
Jednou večer jsem jela od nich domů a došlo mi, že jsem ten den udělala víc věcí pro ně než pro sebe. A že to tak asi nějakou dobu zůstane.
Jak vypadaly normální dny
V práci jsem pořád fungovala. Možná ještě víc než dřív. Potřebovala jsem, aby aspoň někde věci dávaly smysl. Práce měla začátek, konec, výsledek.
Péče byla nekonečná.
Doma jsem přestala plánovat. Nešlo to. Nikdy jsi nevěděla, jestli zrovna ten den nebude potřeba jet k doktorovi nebo řešit něco, co ještě ráno neexistovalo.
„Přijedeš dneska?“
„Přijedu.“
A bylo jedno, kolik bylo hodin.
Kdy přišla únava
První měsíce jsem jela hodně prakticky. Co zařídit. Kam zavolat. Co koupit. Měla jsem všechno napsané. Fungovalo to.
Pak přišla únava, která se nedala dospat.
Ráno jsem vstávala unavená. Večer jsem chodila spát unavená. Mezitím jsem byla jen v provozu.
Máma někdy zapomněla, co jsme si řekly před pěti minutami. Táta byl někdy podrážděný, jindy úplně tichý.
„Já nic nepotřebuju.“
Za hodinu: „Proč jsi tu nebyla?“
Sedíš mezi tím a snažíš se, aby všechno nějak drželo pohromadě.
Jak se ti změní svět
Postupně zjistíš, že žiješ jiný život než lidi kolem.
Kamarádi řeší dovolené. Ty řešíš vyšetření a léky.
Lidi plánují víkendy. Ty plánuješ, jestli bude klid.
Nikdo ti neřekne nic zlého. Jen se svět trochu vzdálí.
Přestaneš někam chodit, protože jsi unavená nebo protože nevíš, jestli nebude potřeba jet pryč. Přestaneš některé věci vysvětlovat, protože se to špatně popisuje.
Co to udělá s tebou
Nezničí tě to najednou. Spíš tě to pomalu přestaví.
Zjistíš, kolik toho vydržíš.
Zjistíš, jak málo toho někdy potřebuješ pro sebe.
Zjistíš, jak rychle se může člověk změnit.
A taky zjistíš, že můžeš mít někoho ráda a zároveň být strašně unavená z toho, co situace vyžaduje.
Tohle se špatně říká nahlas.
Co lidi vidí a co ne
Lidi vidí, že pomáháš. Že jsi hodná dcera. Že to zvládáš.
Nevidí, kolikrát sedíš v autě a jen tak sedíš, protože ještě nemáš sílu jet dál.
Nevidí, kolikrát si přeješ jeden den, kdy nebudeš za nic zodpovědná.
Nevidí, jak moc jsi někdy osamělá, i když jsi pořád mezi lidmi.
Co zůstane
Dneska, když někdo řekne, že je unavený z péče o blízké, poslouchám jinak než dřív.
Když vidím starší lidi spolu v obchodě, říkám si, ať si toho váží.
A když se mě někdo zeptá, jaké to bylo, většinou řeknu jen: náročné.
Protože vysvětlit všechno by bylo moc dlouhé. A možná ani nejde vysvětlit, jak moc tě takové období změní.
Tři roky jsem pečovala o rodiče.
Pro ně to byl konec jedné etapy života.
Pro mě to byl začátek úplně jiného pohledu na svět.
A to už ve mně zůstane napořád.
