Článek
Příchod na pohovor
Měla jsem u sebe životopis, seznam jazyků, potvrzení o praxi a doporučení z předchozího zaměstnání. Nebyla jsem nervózní. Spíš jsem věřila, že po letech za pultem už přesně vím, co taková práce obnáší. Uměla jsem komunikovat s hosty, řešit rezervace, krizové situace i drobné stížnosti. Na pohovor jsem se připravovala jako na každý jiný. Připadalo mi to jako slušnost vůči sobě i vůči hotelu.
První dojem
Vedoucí si mě vyzvedl v malé kanceláři za recepcí. Podala jsem mu ruku a on mi ji stiskl krátce, skoro nedbale. Životopis jsem položila na stůl. Očekávala jsem, že si ho projde, že se zeptá na praxi, na jazyky, na to, jak zvládám noční směny nebo jak řeším přeplněný hotel. Místo toho si dokument posunul k sobě, otevřel ho a chvíli se na něj díval, jako by ho četl jen proto, že se to sluší. Pak mě začal pozorovat. Ne způsobem, jakým se člověk dívá na kolegyni, ale jako by hodnotil, jestli se mu vizuálně hodím na místo, které měl na mysli.
Nepříjemné ticho
Mluvila jsem o své praxi. Zmínila jsem, že jsem byla zvyklá pracovat s rezervačním systémem, že jsem se starala o náročné hosty a že mi jazyky nejsou cizí. On přikyvoval, ale jeho pohled mi klouzal po tváři, po vlasech, po oblečení. Několikrát se zeptal na věci, které s prací na recepci nesouvisely. Zajímala ho moje rodina, jestli zvládnu směny, jestli mám dost času. U jiných pohovorů bych to brala jako běžnou otázku. Tady mi ale začalo být jasné, že můj životopis pro něj není hlavní dokument. Byl jen kulisou. Rozhodovalo se podle něčeho jiného.
Zlomový okamžik
Nakonec mi vedoucí dal najevo, že na recepci hledá někoho mladého a podle jeho představ reprezentativního. Do toho mu prý zapadám. Řekl to skoro věcně, jako by šlo o požadavek na uniformu nebo na barvu stěn. Na chvíli jsem ztratila nit. Mohla jsem se ptát, co přesně tím myslí a proč to není v inzerátu. Ale v tu chvíli mi bylo jasné, že žádná moje odpověď nic nezmění. Nešlo o to, co umím. Šlo o to, jak vypadám. A to byla věc, kterou jsem nemohla a ani nechtěla měnit.
Odchod
Poděkovala jsem. Vzala jsem si dokumenty ze stolu, srovnala je do složky a odešla dřív, než začal hodnotit další části mého vzhledu. Nechtěla jsem čekat, až mi řekne něco o svém typu nebo o tom, jak bych se měla usmívat. Prošla jsem kolem recepce, kde právě zvedal telefon někdo z personálu. Venku jsem se nadechla. Celý pohovor netrval ani deset minut. O práci jsem přišla během několika minut, ale ještě horší bylo zjištění, že moje zkušenosti pro něj nikdy nebyly součástí výběru.
