Článek
Jak jsem to vyřešila
Seděla jsem večer u stolu, po práci, po večeři, po koupání dítěte, a koukala na tu zprávu. V hlavě mi běželo, kde na to vezmu čas, materiál, energii i schopnosti, které upřímně řečeno nemám.
Další den jsem šla do Tesca. Ne s pocitem rebelie. Spíš s pocitem, že dělám to jediné, co momentálně zvládnu.
Masku draka měli v regálu mezi kostýmy superhrdinů a princezen. Nebyla ani nejhezčí, ani nejhorší. Prostě normální dětská maska. Synovi se líbila.
„Tu chci,“ řekl.
Vzala jsem ji do košíku a cítila směs úlevy a lehké viny. Jako bych věděla, že porušuju nějaké nepsané pravidlo.
Ráno ve školce
Syn byl nadšený. Masku si nasadil už doma a nechtěl ji sundat ani v autě.
Ve školce bylo rušno. Děti pobíhaly v kostýmech, rodiče je převlékali, někde hrála hudba.
Pak jsem si začala všímat těch masek.
Papírové hlavy draků. Kartonová křídla. Ručně malované šupiny. Některé byly křivé, některé dokonalé, ale všechny byly očividně dělané doma.
A pak tam stál můj syn. V plastové masce z obchodu.
Ten moment
Paní učitelka se na nás podívala, pak na masku a pak zase na mě. Ten pohled byl dlouhý, nepříjemně hodnotící, jako by si v hlavě něco odškrtávala.
„To jste kupovala?“ zeptala se.
„Ano,“ řekla jsem. „Nestíhala jsem vyrábět.“
Na chvíli mlčela a pak řekla tišším hlasem, ale dost nahlas:
„My jsme rodiče prosili, aby masky vyráběli doma. Je to pro děti důležité.“
Pak dodala:
„Děti mají radost, když ví, že to rodiče dělali pro ně.“
A pak nastalo ticho.
Neřekla už nic dalšího. Jen se na mě chvíli dívala. Ten pohled nebyl vyloženě zlý, ale byl káravý. Takový ten pohled, ze kterého přesně víte, co si druhý myslí, i když to neřekne nahlas.
Pak se otočila k dětem a začala řešit něco jiného. Se mnou už nepromluvila.
Co se dělo ve mně
Stála jsem tam a měla pocit, že jsem právě neprošla nějakou neviditelnou zkouškou. Ne jako matka celkově. Ale v tom jednom konkrétním očekávání.
Jako bych měla být kreativní. Zapojená. Nadšená. Jako bych měla večer sedět s lepidlem, kartonem a barvami a vyrábět něco speciálního.
Jenže já ten večer seděla u stolu úplně vyčerpaná a přemýšlela, jestli mám sílu ještě složit prádlo.
A v tu chvíli jsem si připadala, jako bych zklamala v něčem, co nikdo nahlas neřekl jako povinnost, ale stejně to tam viselo ve vzduchu.
