Článek
Seděla jsem, pak už ne
Nastoupila jsem o dvě zastávky později než obvykle. Viděla jsem jediné volné místo, hned u dveří. Seděl tam mladík, sluchátka na uších, roztažené nohy, batoh vedle sebe. Stála jsem přímo u něj a chvíli čekala, jestli si mě všimne sám. Nevšiml. Oslovila jsem ho klidně, bez tónu, který by mohl znít jako výčitka. Požádala jsem ho, jestli by mi uvolnil místo.
Podíval se na mě, sundal jedno sluchátko a bez zaváhání řekl, že ne. Že jede jen kousek. Že je unavený. Že si mám stoupnout jako ostatní. Nezvýšil hlas, nebyl hrubý, ale byl chladný. Jako bych po něm chtěla něco nepatřičného.
Ticho, které bolelo víc než nohy
Zůstala jsem stát. Lidi kolem dělali, že nic neslyší. Někdo se díval z okna, jiný do telefonu. Byla jsem najednou strašně viditelná a zároveň úplně neviditelná. Cítila jsem stud, i když jsem věděla, že jsem neudělala nic špatně. Autobus se rozjel a já se snažila udržet rovnováhu, jak to jen šlo.
Po pár metrech se ale zase zastavil. Řidič otevřel dveře a otočil se do vozu. Řekl nahlas, že dál nepojede, dokud se situace nevyřeší. Neřval, mluvil klidně, ale pevně. Zeptal se, jestli je pravda, že jsem byla odmítnuta.
Okamžik, kdy někdo zasáhl
Přikývla jsem. Řidič se podíval přímo na mladíka a zopakoval, že místo je vyhrazené a že pokud nevstane, spoj končí. V autobuse se ozvalo šumění, někdo si odkašlal, jiný si sundal sluchátka. Mladík protočil oči, něco zamumlal a zvedl se. Bez omluvy, bez pohledu na mě.
Sedla jsem si. Ruce se mi třásly víc, než bych čekala. Ne proto, že bych vyhrála. Ale proto, že to vůbec muselo dojít tak daleko. Že bylo potřeba autority, aby se stalo něco, co by mělo být samozřejmé.
Cesta, která změnila náladu celého vozu
Zbytek cesty už byl jiný. Ticho nebylo prázdné, spíš těžké. Několik lidí se na mě usmálo, jedna starší paní mi lehce stiskla rameno. Neřekla nic, ale ten dotek stačil. Dívala jsem se z okna a přemýšlela, kolikrát jsem sama mlčela, když někdo jiný potřeboval pomoct.
Když jsem vystupovala, řidič mi ještě kývl hlavou. Bylo to krátké, profesionální, ale lidské. Ten den jsem si neodnesla pocit vítězství. Spíš zvláštní směs úlevy a smutku z toho, jak málo někdy stačí k obyčejné slušnosti a jak často chybí.
Ten den jsem si uvědomila, že někdy stačí, aby jeden člověk řekl nahlas to, co ostatní jen tiše cítí. A že i obyčejná jízda autobusem může připomenout, jak křehká je hranice mezi lhostejností a respektem.
Jak je to s místy a pravomocemi v městské dopravě
- V některých přepravních podmínkách je přímo uvedeno, že cestující má bez vyzvání uvolnit vyhrazená místa osobám s omezenou schopností pohybu a orientace a na vyzvání řidiče nebo pověřené osoby i další místa, pokud je to potřeba.
- Řidič má právo přerušit jízdu, pokud dochází k porušování přepravních podmínek nebo k ohrožení bezpečnosti cestujících.
- Vyhláška č. 175/2000 Sb. je přepravní řád pro veřejnou drážní i silniční osobní dopravu a stanovuje obecné podmínky přepravy osob včetně pravidel chování cestujících v přepravním prostoru.
- Odmítnutí uposlechnout pokynů řidiče může vést k vyloučení z přepravy.
Zdroje
https://www.dpp.cz/data/files/spp_01_10_2014.pdf
https://www.k-report.net/discus/archiv2007/2484/kodex_duchodcevMHD_freewareversion-129351.doc
https://www.prazskypatriot.cz/pravni-poradna-ma-cestujici-v-prazske-mhd-pravo-vynucovat-si-sezeni-na-sedadlech/
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-175?
