Článek
Kavárna v centru
Zvolila jsem kavárnu, která vypadala příjemně, ne nijak okázale. Uvnitř voněla káva a pečivo, u stolů sedělo několik lidí a já si myslela, že jsem našla přesně to, co jsem potřebovala.
Sedla jsem si ke stolku u okna a vzala do ruky jídelní lístek. Kávu s mlékem jsem našla rychle, ale částka vedle ní mě zarazila. Stálo tam sto čtyřicet pět korun. Chvíli jsem na číslo zírala a přepočítávala si ho v hlavě, jako bych se snad mohla splést. Nepletla jsem se. Cena byla vyšší, než jsem čekala, a mnohem vyšší, než jsem byla ochotná za běžnou kávu dát.
Rozhodnutí před objednávkou
Ještě než ke mně někdo přišel, jsem věděla, že si tuhle kávu neobjednám. Necítila jsem vztek, spíš podivné rozčarování. Vstala jsem, vzala si tašku a zamířila ke dveřím. Nechtěla jsem dělat scénu ani se dohadovat o cenách. Prostě jsem chtěla odejít. Měla jsem pocit, že když se mi cena nezdá, je to moje věc a nemusím ji nikomu vysvětlovat.
Když jsem byla skoro u dveří, obsluha za mnou zavolala, že v této části města jde o běžné ceny a že nikde levněji nebude. Neotočila jsem se. Nepřišlo mi to jako nabídka ani omluva, spíš jako přesvědčování, že mám cenu přijmout, protože je tady zvykem. Nechtěla jsem se hádat ani vysvětlovat, kolik za kávu považuji za rozumné. Jen jsem stiskla kliku a vyšla ven.
Ulice plná jiných možností
Venku jsem se na chvíli zastavila a nadechla se. Centrum bylo plné lidí, výloh a kaváren, ale najednou mi připadalo trochu cizí. Přemýšlela jsem, jestli jsem byla přehnaně citlivá, nebo jestli jsem udělala něco neobvyklého. Pak jsem si uvědomila, že mi vlastně nevadila jen ta cena. Vadilo mi přesvědčení, že ji musím přijmout jen proto, že si na ni ostatní zvykli.
Odešla jsem žíznivá, to jsem si přiznala. Kávu jsem si nakonec nedala a domů jsem se vracela s prázdnýma rukama i trochu prázdným žaludkem. Přesto jsem necítila lítost. Cestou jsem si koupila vodu, sedla si na lavičku a chvíli jen pozorovala město. Bylo mi jasné, že jedna káva není žádná velká událost, ale moje rozhodnutí pro mě mělo váhu. Nebyla to vzpoura, spíš tiché připomenutí, že nemusím všechno přijímat jen proto, že je to kolem mě zaběhnuté.
