Článek
Obyčejný důvod vyjít z domu
Byl to jeden z těch dnů, kdy člověk funguje spíš automaticky. Práce skončila později, než jsem čekala, hlava byla plná maličkostí a těšila jsem se domů. Cestou jsem se stavila v menším obchodě, kam chodím často. Ne proto, že by byl výjimečný, ale proto, že je po cestě a nic po mně nechce. Vzala jsem košík, naházela do něj základní věci a zamířila k pečivu. Chleba je pro mě jistota, něco, co doma prostě má být.
Malé zaváhání u regálu
U regálu jsem se zastavila. Ten, který beru obvykle, byl skoro pryč a zbylo pár kusů jiného druhu. Vypadal podobně, jen byl zabalený v jiném sáčku. Vzala jsem ho do ruky, zmáčkla a váhala. Nebyla jsem si jistá, jestli ho chci. Nešlo o cenu ani o značku, spíš o pocit. Říkala jsem si, že se prostě zeptám. Nečekala jsem nic víc než rychlou odpověď, něco ve stylu že je čerstvý nebo že ho lidé berou.
Otázka, která změnila tón
U pultu stála prodavačka. Zeptala jsem se jí úplně obyčejně, jestli je ten chléb dobrý. Nečekala jsem nic víc než krátké přikývnutí nebo poznámku o čerstvosti. Místo toho se rozhlédla, sklonila hlas a řekla mi, že tenhle chléb je většinou ze včerejška. Když se neprodá, jen se přebalí do nového sáčku a dá zpátky do regálu. Prý se to tak dělá běžně a nikdo to neřeší. Dodala, že doma by ho nikomu nedala a že když má možnost, bere si úplně jiný.
Chvíle, kdy už to nebylo jedno
Stála jsem tam s chlebem v ruce a měla zvláštní pocit. Ne že by mě šokovalo, co říká. Spíš mě zarazilo, jak klidně to vyslovila. Jako by mluvila o počasí. Najednou jsem si uvědomila, že držím něco, co má působit čerstvě, ale ve skutečnosti už má svůj den za sebou. Došlo mi, že bych si to doma rozbalila, ukrojila první krajíc a možná už tehdy by bylo poznat, že něco nesedí. A hlavně bych zaplatila plnou cenu za něco, o čem někdo zevnitř obchodu říká, že by to sám nekoupil.
Rozhodnutí bez emocí
Nevztekala jsem se. Neměla jsem potřebu něco komentovat nebo se ptát dál. Prostě jsem ten chléb vrátila zpátky na pult. Poděkovala jsem, i když jsem si nebyla jistá proč. V tu chvíli mi došlo, že nemám chuť pokračovat v nákupu. Nešlo jen o ten jeden kus pečiva. Najednou mi přišlo zvláštní brát cokoliv dalšího z místa, kde se takhle samozřejmě přebaluje to, co už mělo zmizet.
Odchod bez rozloučení
Košík jsem nechala stát u regálu a šla ke dveřím. Nikdo si mě nevšímal, nikdo se neptal, jestli něco nepotřebuji. Otevřela jsem dveře a vyšla ven. Venku byl chlad a já se nadechla víc, než bylo nutné. Uvědomila jsem si, že se mi ulevilo. Jako bych odešla včas, ještě než bych si domů odnesla něco, co bych tam vlastně nechtěla.
Cesta domů s prázdnou
Šla jsem domů bez chleba a bez nákupu. Nepřipadalo mi to jako prohra ani jako rozmar. Spíš jako logické pokračování toho, co se stalo. Celou cestu jsem si přehrávala tu krátkou větu o přebalování a říkala si, kolikrát už jsem podobné věci ani nechtěla vědět. Kolikrát jsem radši nekladla otázky, abych nemusela řešit odpověď.
