Článek
Šéfova pochvala
Seděla jsem na poradě a šéf mluvil o výsledcích. Jména, čísla, grafy. Pak řekl moje jméno.
„Jana má nejlepší hodnocení od klientů. Třetí rok po sobě. Je to člověk, na kterého se můžete spolehnout. Vždycky pozitivní, vždycky ochotná, vždycky s úsměvem.“
Kolegové tleskali. Já jsem se usmívala. Vždycky s úsměvem, přesně tak.
Večer jsem přišla domů. Manžel seděl u televize, syn hrál na počítači, dcera byla v pokoji.
„Ahoj,“ řekla jsem.
„Ahoj.“
Nic víc. Sundala jsem boty, pověsila kabát, šla do kuchyně. Nádobí v dřezu, hrnec na sporáku, prázdná lednice.
„Nikdo nevařil?“
Manžel se otočil. „Čekali jsme na tebe.“
„Já jsem v práci do pěti. Každý den. Třicet let.“
„Už zase začínáš.“
Už zase začínám. Ta věta. Slyším ji každý týden. Vždycky, když něco řeknu. Vždycky, když chci něco jinak.
„Co začínám?“
„Být nespokojená. Jako vždycky.“
Dva světy, jedna osoba
Už zase. Jako vždycky. Věčně naštvaná. Pořád něco.
Tak mě vidí doma. Tak mě vidí manžel, kterého znám třicet let. Tak mě vidí děti, které jsem vychovala.
V práci jsem jiná. V práci jsem ta milá. Ta spolehlivá. Ta s úsměvem. Ta, která nikdy neřekne ne. Ta, která vždycky pomůže.
Proč? Proč jsem v práci jiná než doma?
Nebo nejsem jiná. Možná jsem stejná a oni mě vidí jinak.
Co dělám v práci jinak
V práci se usmívám. Na kolegy, na klienty, na šéfa. Usmívám se, i když mě bolí hlava. Usmívám se, i když jsem unavená. Usmívám se, protože se to dělá.
V práci říkám: jasně, zvládnu to. Žádný problém. Rádo se stalo. Samozřejmě pomůžu.
V práci nesťežuju. Nikdy. Ani když mám práce nad hlavu. Ani když mi někdo přidá úkol v pátek v pět. Ani když je to nespravedlivé.
V práci jsem profesionál. A profesionál se neusmívá, protože chce. Usmívá se, protože musí.
Co dělám doma jinak
Doma se neusmívám, když nechci. Doma řeknu, že jsem unavená. Doma řeknu, že je nepořádek. Doma řeknu, že by mohl někdo vařit, když jsem v práci do pěti.
Doma jsem pravdivá. Doma nemusím hrát roli. Doma můžu být naštvaná, smutná, vyčerpaná.
A oni to vidí jako nespokojenost. Jako věčné stěžování. Jako problém.
Kdyby věděli, jak se cítím v práci. Kolikrát se usmívám, i když chci křičet. Kolikrát řeknu „žádný problém“, i když je problém obrovský. Kolikrát spolknu vztek, protože jsem profesionál.
Doma to nespolknu. Doma to pustím ven.
A oni si myslí, že jsem jiná. Že práce mě baví a domov ne. Že v práci jsem šťastná a doma nešťastná.
Není to tak. Je to přesně naopak.
Ten rozhovor u večeře
Ten večer jsme se hádali. Ne hlasitě, ne dramaticky. Tiše, mezi sousty, jako vždycky.
„Proč jsi v práci jiná?“ zeptal se manžel.
„Jak jiná?“
„Potkal jsem tvojí kolegyni. Říkala, že jsi vždycky usměvavá. Že máš vždycky dobrou náladu. Že jsi sluníčko.“
Sluníčko. V práci jsem sluníčko.
„A co?“
„A doma jsi pořád naštvaná. Pořád ti něco vadí. Pořád něco chceš jinak.“
Dívala jsem se na něj. Na manžela, kterého znám třicet let. Kterému jsem uvařila tisíce večeří. Pro kterého jsem vyprala tisíce košil. Kterému jsem dala dvě děti a celý svůj život.
„V práci hraju,“ řekla jsem. „Doma jsem pravdivá.“
„Takže doma jsi nešťastná?“
„Ne. Doma jsem unavená. To je rozdíl.“
Co jsem mu neřekla
Neřekla jsem mu, že jsem unavená z toho, že dělám všechno. Že ráno vstanu první a jdu spát poslední. Že vařím, peru, uklízím, nakupuju a k tomu pracuju osm hodin denně.
Neřekla jsem mu, že v práci dostávám pochvaly. A doma dostávám výčitky. Že v práci mi řeknou „děkuju“ a doma mi řeknou „už zase“.
Neřekla jsem mu, že kdybych doma dělala to, co v práci, usmívala se, když nechci, mlčela, když chci křičet, tak bych se zbláznila. Že doma je jediné místo, kde můžu být pravdivá. A on mi to bere jako vadu.
Neřekla jsem to. Řekla jsem: „Půjdu si lehnout.“
A šla jsem.
Doma jsem pravdivá, protože na tom záleží. Doma říkám, co cítím, protože je to můj domov.
A jestli je to nespokojenost, tak ať.
Lepší nespokojenost než lhostejnost.
Lepší pravda než úsměv.
Lepší domov než práce.
I když v práci mě chválí.
