Článek
Úsměv, který se ode mě očekává
Všechno to začalo nenápadně. Jedno odpoledne, pak víkend, pak prázdniny. Dcera mluvila o tom, jak jsem skvělá babička a jak je na dětech vidět, že u mě chtějí být. Brala jsem to jako pochvalu a zároveň jako závazek. Když se na mě podívala s vděkem v očích, nedokázala jsem říct ne. Tak jsem se naučila nasazovat výraz spokojenosti, i když jsem večer padala únavou.
Jak se z pomoci stala povinnost
Zpětně vidím, že jsem si za to mohla sama. Nikdy jsem si nestěžovala. Když jsem byla vyčerpaná, řekla jsem, že to nic není. Když mě bolela záda a hlava, mávla jsem rukou. Dcera to vzala jako signál, že všechno zvládám. Hlídání se stalo samozřejmostí, ne výpomocí. Kalendář se mi plnil dřív, než jsem se vůbec stihla nadechnout.
Láska k dětem a únava v jednom balení
Vnoučata mám ráda. Smějí se, chtějí si povídat, potřebují pozornost. Jenže já už nejsem ta žena, která zvládla práci, domácnost i děti bez mrknutí oka. Potřebuji ticho, svůj rytmus, pomalá rána. Místo toho řeším hádky, rozlité pití a nekonečné otázky. Miluji je, ale někdy bych je nejraději vrátila hned po obědě.
Nejhorší je ten pocit viny. Bojím se, že kdybych byla upřímná, dcera by si to vzala osobně. Že by slyšela, že mi její děti vadí. Přitom mi vadí hlavně to, že se se mnou nepočítá jako s člověkem, ale jako s řešením. Mlčím, protože nechci ublížit. A tím mlčením ubližuji sama sobě.
Když už nejde jen o hlídání
Postupně se přidalo i vaření, úkoly, večerní koupání. Někdy mám pocit, že supluji rodiče, ne že pomáhám. Když naznačím, že bych potřebovala pauzu, slyším jen jak jsou děti na mě zvyklé. To bodne víc než únava. Jako bych zradila roli, kterou mi někdo přidělil bez ptaní.
Ticho, ve kterém se sbírám
Večer, když se za nimi zavřou dveře, sedím v tichu a chvíli jen dýchám. Nepláču, jen cítím prázdno. Přemýšlím, kde jsem se ztratila já sama. Nejsem jen babička. Jsem žena, která má své limity, i když to navenek není vidět.
A tak si někdy představuji den, kdy zvednu telefon a místo automatického ano řeknu, že dnes ne. Ne jako trest, ne ze zloby, ale jako tiché přiznání, že už potřebuji myslet i na sebe. Možná se nic nezboří. Možná se jen konečně nadechnu.
