Článek
Nevinný rozhovor
Eliška má dvanáct. Je v tom věku, kdy děti říkají věci, aniž by chápaly, co způsobí. Nemyslí to zle. Prostě mluví a někdy řeknou pravdu, kterou nikdo jiný nevysloví.
Seděly jsme v kuchyni, já a ona. Dcera odjela vyřídit něco ve městě a nechala Elišku u mě. Běžné odpoledne, nic zvláštního.
Povídala. O škole, o kamarádkách, o tom, že chce psa a máma říká ne. Poslouchala jsem a přikyvovala.
Pak řekla: „Babi, ty jsi jiná, než máma říká.“
Zastavila jsem se s jablkem v ruce.
„Jak to myslíš?“
Pokrčila rameny. „Prostě. Máma o tobě mluví jinak, když nejsi u toho.“
Jablko v ruce
Stála jsem a nevěděla, co dělat. Oloupat to jablko? Zeptat se dál? Změnit téma?
„A jak o mně mluví?“ zeptala jsem se nakonec. Hlas mi zněl normálně. Ruce se mi třásly.
Eliška se na mě podívala. Poprvé za celé odpoledne se zarazila. Možná jí došlo, že řekla něco, co neměla.
„Prostě… jinak.“
„Špatně?“
Neodpověděla.
„Eliško.“
„Nechci to říkat, babi. Máma by se zlobila.“
Přikývla jsem. Nechala jsem to být. Dokončily jsme koláč, ona odešla hrát na telefonu, já zůstala v kuchyni.
Jinak. Mluví o mně jinak.
Co to znamená?
Máma a dcera
Dceři je čtyřicet dva. Myslela jsem, že se známe. Že víme, na čem jsme.
Vždycky jsme vycházely. Žádné velké hádky, žádná dramata. Volá mi dvakrát týdně, přijede jednou za měsíc. Na svátky, na narozeniny, na Vánoce. Normální vztah. Zdravý vztah.
Aspoň jsem si to myslela.
Teď sedím a přemýšlím, co jí na mně vadí. Co říká o mně Eliščce, když zavřu dveře. Co říká manželovi večer v posteli. Co říká kamarádkám u vína.
Máma je… jaká? Otravná? Властní? Kritická? Stará?
Nevím. A to je nejhorší. Ta nejistota. To nevědomí.
Co jsem udělala špatně
Celý večer jsem procházela vzpomínky. Hledala jsem momenty, kdy jsem něco řekla špatně. Kdy jsem kritizovala. Kdy jsem dávala nevyžádané rady.
Našla jsem jich dost.
Když si koupila ten byt, řekla jsem, že je malý. Možná jsem neměla.
Když se vdávala, řekla jsem, že svatba je moc drahá. Možná jsem neměla.
Když se narodila Eliška, řekla jsem, že ji příliš rozmazluje. Možná jsem neměla.
Kolikrát jsem řekla něco, co ji ranilo, a nevěděla jsem to? Kolikrát jsem myslela, že pomáhám, a ona slyšela kritiku?
Mámy to dělají. Říkají věci, protože se starají. Ale dcery neslyší starost. Slyší: nejsi dost dobrá.
Možná to je to, co říká Eliščce. Že jsem ji nikdy nepochválila. Že jsem vždycky něco vytknula. Že jsem nikdy neřekla: jsi skvělá máma, skvělá žena, skvělá dcera.
Neřekla jsem to. Nikdy.
Zavolat nebo ne
Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli jí zavolat. Zeptat se přímo. Co o mně říkáš? Co ti na mně vadí? Proč mi to neřekneš do očí?
Ale co když nechce mluvit? Co když zalže? Co když se pohádáme a bude to ještě horší?
A co Eliška? Prozradila něco, co neměla. Jestli zavolám dceři, bude vědět, že mi to vnučka řekla. Bude se zlobit. Na Elišku, na mě, na všechny.
Nechala jsem to být. Den, dva, týden.
Dcera volala jako vždycky. Mluvily jsme o počasí, o Eliščce, o tom, že potřebuje nové boty. Normální rozhovor. Jako by se nic nestalo.
Jenže pro mě se něco stalo. Poslouchala jsem její hlas a slyšela jsem něco jiného. Slyšela jsem mezery. Věci, které neříká. Slova, která schovává na jindy – na chvíle, kdy tam nejsem.
Návštěva
Přijela za dva týdny. S Eliškou, jako vždycky. Uvařila jsem oběd, prostřela stůl, všechno jako normálně.
Seděly jsme v kuchyni. Dcera vyprávěla o práci. Eliška koukala do telefonu. Já jsem poslouchala a dívala se na dceru. Hledala jsem něco, náznak, pohled, cokoli.
Nic. Chovala se stejně jako vždycky. Usmívala se, jedla, chválila oběd.
Možná si Eliška vymýšlela. Možná to bylo nedorozumění. Možná „jinak“ neznamená „špatně“ – možná jen „jinak“.
Pak dcera odešla na záchod a já zůstala s Eliškou sama.
„Babi,“ řekla tiše. „Ty jsi na mě naštvaná?“
„Proč bych měla být?“
„Kvůli tomu, co jsem řekla. O mámě.“
Podívala jsem se na ni. Dvanáct let. Oči plné strachu, že něco pokazila.
„Ne,“ řekla jsem. „Nejsem naštvaná.“
„Máma fakt… ona tě má ráda, babi. Jen někdy říká věci…“
„Jaké věci?“
Eliška sklopila oči.
„Že jsi tvrdohlavá. Že nikdy nepřiznáš chybu. Že s tebou nejde diskutovat.“
Pravda
Tvrdohlavá. Nikdy nepřiznám chybu. Nejde se mnou diskutovat.
Seděla jsem a poslouchala slova, která o mně říká moje dcera. Z úst dvanáctileté holky, která to neměla opakovat.
Bolelo to. Samozřejmě že bolelo.
Ale taky, a to je zvláštní, to byla pravda.
Jsem tvrdohlavá. Vždycky jsem byla. Nikdy jsem neuměla říct „měla jsi pravdu“. Nikdy jsem neuměla ustoupit.
Dcera mě zná líp, než jsem si myslela. Vidí mě – opravdovou, ne tu, kterou předstírám.
A pořád mi volá. Pořád přijíždí. Pořád se mnou sedí u stolu a jí můj oběd.
Možná to není o tom, co říká, když tam nejsem. Možná je to o tom, co dělá, když tam jsem.
