Článek
Jak to začalo
„Babi, bez internetu to dneska nejde,“ řekl a sundal si bundu.
Tak jsem souhlasila. Nechtěla jsem, aby se nudil. Nechtěla jsem být ta babička, ke které se jezdí jen z povinnosti.
Syn mi pomohl vybrat tarif, technik přišel v úterý dopoledne. Všechno zapojil, vysvětlil, kam nešahat, a odešel.
Byt byl stejný jako dřív, jen s malou krabičkou u zásuvky, o které mi říkali, že mi změní život.
Vnuk byl nadšený.
„Ty jo, babi, to je rychlý,“ řekl a hned si sedl ke stolu s mobilem.
Já jsem si uvařila kafe a měla dobrý pocit. Říkala jsem si, že jsem udělala správnou věc. Že jsem se přizpůsobila době.
Seděl ve vedlejším pokoji a najednou mi přišla zpráva
Byla jsem v kuchyni.
Telefon ležel na stole a najednou zapípal.
Babi, máš doma něco sladkýho?
Chvíli jsem se dívala na displej a pak jsem se otočila ke dveřím.
„Vždyť jsi tady,“ zavolala jsem nahlas. „Sedíš vedle.“
Za dveřmi se ozvalo: „Jo, ale psát je rychlejší.“
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo jestli mě to má trochu mrzet.
Pamatuju si dobu, kdy se mluvilo nahlas
Když byl syn malý, chodil za mnou do kuchyně. Řekl, co chce, nebo si prostě stoupl ke stolu a koukal, co dělám.
Mluvilo se. I když to byly hlouposti. I když to bylo jen na chvilku.
Teď jsme v jednom bytě, každý ve svém pokoji, a komunikujeme přes obrazovku.
Když jsem mu šla říct, že mám sušenky, seděl na posteli a ani nezvedl hlavu.
„Můžeš mi to hodit na Messenger?“ řekl.
Ne že by byl nevychovaný. Pozdraví, poděkuje, uklidí po sobě.
Jen je pořád napojený na něco, co nevidím. Na svět, do kterého nepatřím.
Sedíme u jednoho stolu, já jím polévku a on má mobil opřený o sklenici.
Když mu něco říkám, odpoví, ale oči má pořád dole.
„Posloucháš mě?“ zeptala jsem se jednou.
„Jo, babi,“ řekl, aniž by se podíval.
Internet ho ke mně přiblížil, ale zároveň oddálil
Jsem ráda, že ke mně chce jezdit. Jsem ráda, že se u mě nenudí.
Ale někdy mám pocit, že jsem mu ten internet pořídila až moc dobře.
Sedí v pokoji a píše mi zprávy. Ptá se, kde je nabíječka, jestli mám čisté ručníky, jestli může zůstat vzhůru déle.
Všechno bych mu mohla říct nahlas. Stačilo by otevřít dveře.
Učím se nový svět, i když mu úplně nerozumím
Odpovídám mu. Píšu pomalu, někdy se spletu.
On mi pak pošle smajlíka nebo gif a já si nejsem jistá, jestli to znamená radost, nebo jen konec rozhovoru.
Možná je to normální. Možná to tak dneska chodí.
Možná jsem jen stará.
Večer jsem zaklepala na dveře místo napsání zprávy
Zaklepala jsem a vešla.
„Máš ty sušenky?“ zeptal se.
„Mám,“ řekla jsem. „A přišla jsem ti to říct normálně.“
Podíval se na mě a usmál se.
„Jo, jasně, babi,“ řekl a na chvíli odložil telefon.
Seděli jsme spolu asi deset minut a povídali si. O škole, o kamarádech, o ničem důležitém.
Pak si telefon zase vzal.
Nechci mu ho brát. Nechci s tím bojovat.
Jen občas zaklepu na dveře, i když bych mu mohla napsat.
Protože jsem babička.
A některé věci prostě chci říct nahlas.
