Článek
Peníze v obálce
Koupila jsem obálku, obyčejnou bílou, a dala do ní peníze. Připsala jsem přání a dávala si záležet, aby písmo bylo hezké, protože i na takových maličkostech mi pořád záleží.
Myslela jsem si, že dělám rozumnou věc. Ne pohodlnou, ale bezpečnou. Peníze se hodí vždycky. Může si koupit, co chce, nebo mu to koupí rodiče, kteří se v dnešních věcech vyznají líp než já.
Když byl syn malý, bylo to jednoduché. Autíčko, stavebnice, knížka. Věděla jsem, co koupit, a neměla jsem strach, že udělám chybu.
Dneska jsou hračky složité, drahé, často napojené na telefon nebo aplikace. Mají názvy, kterým nerozumím, a funkce, které bych mu neuměla ani vysvětlit.
Snažila jsem se
Ptala jsem se syna, co by si vnuk přál. Řekl, že něco má, ale že je to složité.
„To bych ti musel vysvětlovat,“ dodal rychle mezi dveřmi, protože spěchal.
Měla jsem pocit, že bych to stejně pokazila.
Nechtěla jsem to odbýt. Právě naopak. Přemýšlela jsem nad tím několik dní.
Bála jsem se vybrat něco špatně, něco, co už má, nebo co se mu nebude líbit. Peníze mi připadaly jako řešení, které nemůže ublížit.
Seděla jsem doma u stolu, psala přání a vzpomněla si, jak jsem to dělala dřív. Jak jsem si vždycky dávala záležet. Nikdy jsem nebyla ten typ, co věci fláká.
Na oslavě nebyl prostor nic vysvětlovat
Bylo tam hodně lidí, hluku a pobíhajících dětí.
Dala jsem vnukovi obálku. Poděkoval, usmál se a položil ji mezi ostatní dárky. Pak odběhl pryč.
Nevěděla jsem, jestli ho to potěšilo, nebo jestli to pro něj nic neznamenalo. Všechno se to odehrálo rychle, bez emocí, bez slov.
Syn si mě odvedl kousek stranou, aby nás ostatní neslyšeli.
„Promiň, mami,“ řekl tiše, „ale tohle je prostě líný.“
Ukázal hlavou směrem k obálce.
„Dát peníze do obálky zvládne každej. Aspoň nějakou maličkost jsi mu mohla vybrat.“
Stála jsem tam a přikývla. Ne proto, že bych s ním souhlasila, ale proto, že jsem nevěděla, co říct.
To slovo ve mně zůstalo víc než cokoliv jiného. Líná.
Doma jsem přemýšlela, jestli měl syn pravdu
Seděla jsem v tichu a říkala si, že možná ano. Možná jsem se měla víc snažit.
Ale kde se má člověk naučit, co je správné, když se svět kolem něj změnil a nikdo mu to neřekl?
Dřív se mě ptali. Co koupit, co uvařit, jak to udělat.
Dneska se spíš hodnotí to, co udělám. A většinou špatně.
Peníze v obálce jsou prý neosobní.
Ale já jsem do nich dala všechno, co jsem si troufla dát bez strachu, že zklamu.
Večer jsem vnukovi napsala to, co jsem nahlas neřekla
Napsala jsem mu, že ho mám ráda a že si za ty peníze může koupit něco, co ho potěší.
Odepsal mi smajlíka.
Nevím, jestli to znamenalo radost, nebo jen odpověď. Syn mi pak volal, ale to hlavní jsem stejně nevyslovila
Řekl, že to nemyslel zle.
Řekla jsem, že to chápu.
Neřekla jsem, že mě to slovo bolelo víc, než bych čekala.
