Článek
Jak to začalo
Bydlím sama a postupně jsem zjistila, že mě víc unavuje uklízet než žít. Ve sklepě ležely staré talíře po mamince, pár knih, které už nečtu, šicí stroj, co se mi léta pletl do cesty, a taky krabice s dětskými věcmi po mých dětech. Všechno mi bylo líto vyhodit. Přitom jsem věděla, že to nikdo nebude používat.
Vnuk přišel na návštěvu a jen tak mezi řečí řekl, že dnes se všechno dá prodat. Ukázal mi na telefonu stránky, kde lidé prodávají i obyčejné hrnky. Přiznám se, že jsem tomu nerozuměla. Nechtěla jsem si dělat účet, psát lidem, fotit a domlouvat předání. Vnuk se tvářil, že je to maličkost, a nabídl, že to vezme na sebe.
Dohoda, kterou jsem si špatně vysvětlila
Řekla jsem mu, že když mi s tím pomůže, klidně mu něco dám. Brala jsem to jako drobnou odměnu, protože měl jezdit, posílat balíky a hlavně trávit čas se starou babkou, která se pořád na něco ptá. Vnuk přikývl a šlo se na věc.
První víkend jsme fotili. Vnuk měl svůj styl, rychle stavěl věci ke světlu, dával k nim metr, aby bylo vidět velikost, a psal popisy. Já seděla u stolu, vařila čaj a občas doplnila, odkud věc je. Najednou to vypadalo jako společný projekt a mě hřálo, že se o to zajímá.
Peníze chodily, ale nikdo mi to neukazoval
Po pár dnech se začali ozývat lidé. Vnuk mi řekl jen to, že se prodalo pár knih a že si pro ně někdo přijel. Všechno řešil přes svůj účet a peníze mu chodily na jeho banku.
Uplynul měsíc a krabice ve sklepě se ztenčila. Vnuk mi donesl obálku s penězi a řekl, že je to moje část. Byla jsem ráda, i když jsem vlastně nevěděla, jak k té částce došel. Věřila jsem mu. Je to rodina, a navíc to dělal ve svém volnu.
Moment, kdy mi to začalo vrtat hlavou
Zlom přišel úplnou náhodou. Byla jsem u něj doma, když mu někdo volal kvůli starému šicímu stroji. Vnuk si telefon položil na stůl a já zahlédla zprávu o platbě. Částka byla vyšší, než jsem čekala. A hlavně, zrovna šicí stroj mi před pár dny označil za prodaný a v obálce za něj nebylo skoro nic.
Nechtěla jsem dělat scénu, ale cestou domů mi to pořád běželo hlavou. Sedla jsem si k papírům, které jsem si zapsala jen pro sebe, a začala jsem si dávat dohromady, co se prodalo. Došlo mi, že by to mohlo být mnohem víc. Další den jsem mu zavolala a řekla, že bych ráda viděla seznam prodejů.
Rozhovor, který mě zaskočil
Vnuk nejdřív mlžil. Tvrdil, že je toho moc a že nemá čas to procházet. Když jsem trvala na tom, že jde o moje věci, poslal mi nakonec několik snímků obrazovky. Koukala jsem na ty částky a cítila, jak se mi zvedá tlak. V součtu jsem měla dostat skoro dvojnásobek toho, co mi dal.
Když jsem se ho zeptala, proč mi dal jen polovinu, řekl to naplno. Prý si řekl, že si nechá půlku jako provizi, protože to bylo spousta práce. Najednou jsem nevěděla, jestli jsem naivní, nebo jestli si to vyložil po svém. Já jsem mluvila o odměně, on o půlce zisku.
Co jsem udělala potom
Nešla jsem po něm kvůli penězům samotným. Spíš mě bolelo, že se ani na chvíli nezastavil a neřekl mi to předem jasně. Kdyby mi řekl, že chce půlku, asi bych část věcí prodala sama přes známé, nebo bych mu dala pevnou částku. Takhle jsem měla pocit, že mě někdo v rodině obešel.
Znovu jsem mu zavolala a řekla mu, že polovinu považuji za nepřiměřenou. Nabídla jsem, že mu dám rozumnou část za čas a náklady, a zbytek chci doplatit. Chvíli bylo ticho a pak z něj vypadlo, že peníze už utratil. V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o nedorozumění, ale i o lehkovážnost.
Nechtěla jsem to hnát přes rodiče, ale nakonec jsem jim to řekla. Ne proto, abych ho potrestala, spíš aby pochopil, že takhle se důvěra v rodině rozbíjí rychle. Rodiče s ním mluvili a po pár týdnech mi donesl část doplatku. Ne všechno, ale něco. Od té doby je mezi námi zvláštní dusno.
