Článek
Jak to celé začalo
Všechno se odehrálo během jednoho obyčejného odpoledne. Těšila jsem se, že přijde na návštěvu, připravila jsem jeho oblíbené palačinky a nový hlavolam. Místo radosti jsem ale slyšela, že beze hry a videí to u mě nemá cenu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že spolu můžeme dělat jiné věci, ale hned se odmlčel a díval se do země, jako bych mu nabízela něco zcela bezcenného.
Rozhovor, který se zvrhl
Když jsem to později probírala s dcerou, čekala jsem, že mi pomůže situaci urovnat. Jenže místo toho mi oznámila, že dnešní děti jsou na techniku zvyklé a že buď pořídím počítač, nebo už vnuka neuvidím tak často. Řekla to tónem, který se mnou zacloumal víc, než bych si chtěla připustit. Nešlo o cenu, ale o ten pocit. Jako by se naše rodina začala řídit podmínkami, které jsem já nemohla splnit.
Co se dělo v dalších dnech
Seděla jsem pak doma a přemýšlela, jestli se mám podvolit, nebo stát za tím, co cítím. Vždy jsem věřila, že vztahy se drží na společném času, ne na přístrojích. Přesto se mi v hlavě usadil strach, že když nepřistoupím na to, co dcera chce, přijdu o kousek rodiny. Nakonec jsem se rozhodla, že počítač koupím. Ne proto, že bych toužila po nové technice, ale protože jsem nedokázala snést představu, že bych ho neviděla.
Denní realita
Když vnuk přišel poprvé po mém nákupu, byl v očích ten známý jiskřivý zájem. Najednou neměl problém přijít a zůstat celou sobotu. Seděl u stolu, hrál hru a já jsem mu jen nosila čaj. V koutku duše mě ale svírala otázka, jestli tohle je opravdu návštěva nebo spíš sezení u zásuvky. Všechno bylo jinak, než jak jsem si přála, ale nechtěla jsem ho odepřít sobě ani sobě jeho.
Jak to dopadlo
Nakonec se návštěvy smrskly na chvíle, kdy chtěl něco na tom novém počítači udělat. Seděla jsem u okna a poslouchala ťukání kláves, zatímco jsem přemýšlela, jestli jsem si ho tím vůbec přiblížila, nebo jsem jen zaplnila další tichý kout svého bytu.
