Článek
Rozhodnutí, které mi nedalo spát
Dřív jsem pracovala v administrativě, jenže firma se přestěhovala, místo zrušila a já najednou zůstala sama se svou praxí, která nikoho nezajímala. Inzerátů jsem prošla desítky, ale všude chtěli někoho mladšího, pružnějšího, ochotného pracovat za málo a s úsměvem. A tak jsem jednoho rána zavolala na číslo, u kterého stálo jen krátce: úklid pokojů, hotel, sezónní výpomoc na dva měsíce.
První dny mezi prostěradly
Do hotelu jsem nastoupila prvního července v sedm ráno a hned mě vzali do provozu. Malý rodinný hotel na okraji města, tři patra, jednadvacet pokojů a vůně čisticích prostředků, která se mi vryla pod kůži. Uklízela jsem od osmi do tří, někdy déle, když bylo plno. Naučila jsem se, jak rychle stáhnout povlečení, jak rozeznat, který host si stěžuje na hluk a který jen potřebuje další ručník. Nebylo to nic, co bych byla kdy plánovala, ale práce mě bavila. Měla jsem pořádek, jasný cíl a večer jsem padla do postele s vědomím, že jsem ten den něco dokázala. Kolegyně byly o generaci mladší, zpočátku si mě dobíraly, ale brzy jsme si sedly. Vařily jsme si spolu kávu na chodbě a smály se historkám o hostech, kteří si pletli sprchu s bidetem.
Nečekaná zkouška na recepci
Na konci července onemocněla recepční. Bylo to náhle, z jednoho dne na druhý, a majitel stál v hale s telefonem v ruce a nevěděl, co dřív. Ozval se mi, jestli bych nemohla na pár dní vypomoct. Řekla jsem ano, aniž bych tušila, do čeho jdu. První den jsem za pultem stála celá ztuhlá, ale hosté byli milí a systém se dal pochopit. Když přijel pár z Německa a nenašel svou rezervaci, domluvila jsem se s nimi plynně, protože jsem se německy učila na gymplu a od té doby jsem na to nezapomněla. Když si jiný host stěžoval na studenou vodu, nehádala jsem se, ale nabídla jsem mu jiný pokoj a slevu. Když se ozval telefon s dotazem na volný termín, zapsala jsem si ho do sešitu, protože jsem si pamatovala, že jsem stejné jméno viděla minulý týden. Majitel to sledoval z rohu haly a nic neříkal, ale viděla jsem, jak se mu mění výraz.
Nabídka, se kterou jsem nepočítala
Poslední srpnový týden za mnou přišel do kanceláře. Sedl si naproti mně, chvíli mlčel a pak mi řekl, že by chtěl, abych recepci vedla natrvalo. Že prý viděl, jak zvládám rezervace, jak mluvím s lidmi, jak si pamatuji detaily, které si nepamatuje ani počítač. Že bych zaučila nové zaměstnance a že by mi dal smlouvu na dobu neurčitou. Seděla jsem tam v pracovní zástěře, s hadrem v ruce, a najednou mi bylo do smíchu i do pláče zároveň. Před dvěma měsíci jsem se bála, že mě nikdo nezaměstná, a teď mi někdo nabízel místo, o které jsem ani neusilovala.
Poslední směna a klíč od kanceláře
Do hotelu jsem nastoupila jako dočasná uklízečka a odcházela z poslední směny s klíčem od kanceláře v kapse. Nebyl to velký triumf, jak se píše v knihách, spíš tichý pocit, že jsem se neztratila. Že se po padesátce dá ještě začít, i když to vypadá, že už ne. Cestou domů jsem se stavila v cukrárně a koupila si větrník, který jsem si roky nedopřávala. Sedla jsem si na lavičku, dívala se na ulici a říkala si, že ta sezóna mezi prostěradly mi dala víc než jen výplatu. Dala mi jistotu, že když se člověk chopí práce, která se zrovna nabízí, může ho dovést někam, kam by se sám neodvážil podívat.
