Článek
Den, kdy jsem počítala každou korunu
Ráno začalo obyčejně. Vytáhla jsem peněženku a znovu prošla účtenky z minulých dnů. Důchod přišel, jako vždycky, ale hned první pohled mi připomněl, jak rychle se rozkutálí. Nájem, léky, elektřina, něco málo na autobus. Na jídlo zbylo jen to nejnutnější. Do obchodu jsem šla s jasným plánem a s pevně danou částkou v hlavě. Chléb, mléko, máslo, pár rohlíků, kousek zeleniny. Žádné zbytečnosti, žádné impulzy.
V regálech jsem se zdržovala jen krátce. Brala jsem to nejlevnější, co dávalo smysl. U každé položky jsem si v duchu sčítala, odečítala, kontrolovala. Tenhle způsob nakupování už dávno znám. Není to příjemné, ale člověk si zvykne. Aspoň jsem si to myslela.
Moment u pokladny
Když jsem položila věci na pás, byla jsem si pořád jistá, že částka sedí. Pokladní markovala jednu věc za druhou a já cítila, jak se mi svírá žaludek. Konečná suma se zastavila o deset korun výš, než jsem měla připraveno. Stála jsem tam, peněženku otevřenou, mince rozložené na pultu a bylo mi jasné, že mi chybí přesně deset korun.
Snažila jsem se zachovat klid, ale horko mi vystoupalo do tváří. Požádala jsem pokladní, ať chvíli počká, že jednu věc vrátím. Nebyla drahá, ale v tu chvíli to bylo jediné řešení. Fronta za mnou ztichla. Ten druh ticha člověk pozná. Čekání, netrpělivost, pohledy do zad.
Nečekané gesto
Ještě než jsem stačila cokoliv sundat z pásu, ozval se hlas za mnou. Klidný, mladý, bez stínu ironie. Řekl, že to doplatí. Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Otočila jsem se a uviděla mladíka v obyčejné bundě, s nákupem v ruce, který už mířil penězi směrem k pokladní.
Zarazila jsem ho, napůl automaticky. Řekla jsem, že to není nutné, že si poradím. Usmál se a odpověděl, že deset korun nikoho nezabije a že by ho mrzelo, kdybych kvůli tomu nechávala nákup na pultu. Pokladní už měla peníze v ruce a fronta se znovu nadechla.
Reakce kolem
Najednou se v obchodě něco zlomilo. Někdo za námi potichu poznamenal, že je to hezké gesto. Žena ve frontě se usmála tím zvláštním způsobem, kdy je vidět, že ji to zasáhlo víc, než by čekala. Pokladní na mě pohlédla jinak než před chvílí, míkčeji, a na okamžik zpomalila, jako by chtěla dát tomu okamžiku prostor. Fronta už nebyla jen o čekání, ale o krátkém lidském zastavení.
Mladík mávl rukou a řekl, ať si z toho nic nedělám. Prý se to někdy stane každému. Zaplatila jsem svůj nákup, sbalila ho a ruce se mi trochu třásly. Nebylo to studem, spíš přetlakem emocí, které se tam nahromadily během pár vteřin.
