Článek
Jak to celé začalo
Pracuju ve středně velké firmě už pátým rokem. Kolektiv máme fajn, i když jako všude jsou tam lidé, se kterými si sednu víc, a pak ti, se kterými si maximálně vyměním pozdrav u kávovaru. Vánoční večírky u nás bývají docela velká událost. Firma pronajme restauraci, je tam raut, volná konzumace a většinou to končí někde po půlnoci.
Letos jsem na večírek šla s trochu smíšenými pocity. V práci se mi poslední měsíce nedařilo tak, jak bych chtěla. Měla jsem pocit, že mě šéf přehlíží, že moje nápady nikdo nebere vážně. Navíc jsem se zrovna rozešla s přítelem a celkově jsem byla v takové divné náladě. Řekla jsem si, že se trochu pobavím a odreaguju.
První sklenka vína šla hladce. Pak druhá. Někdo přinesl panáky, tak proč ne. Pamatuju si, jak jsem se bavila s kolegyní z marketingu, jak jsme se smály nějakému vtipu. Pak je tam velká díra. Útržky. Světla. Hudba. Někdo mi podává další drink. Tančím. A pak nic.
Probuzení do noční můry
Ráno jsem se probudila ve své posteli, což byla první dobrá zpráva. Hlava mi třeštila, v ústech jsem měla sucho jak na poušti. Na nočním stolku ležel můj telefon a vedle něj lístek, který jsem si očividně napsala sama sobě. Stálo tam jen: vypij vodu. Aspoň že opilá já myslela na střízlivou já.
Podívala jsem se na hodiny. Bylo skoro poledne. Naštěstí byl víkend. Vzala jsem telefon a zamrazilo mě. Měla jsem tam asi patnáct nepřečtených zpráv. Většina od kolegů.
První zpráva od kolegyně zněla: Jak se cítíš? Včera to bylo dost divoký. Druhá od jiného kolegy: Hele, nedělej si z toho hlavu, každýmu se to může stát. Třetí: Zavolej mi, až budeš vzhůru.
Srdce mi bušilo jak splašené. Co jsem proboha udělala?
Pravda vyšla najevo
Zavolala jsem té kolegyni, se kterou si rozumím nejvíc. Zvedla to hned. Její hlas zněl opatrně, jako by nevěděla, jak začít. Zeptala jsem se jí na rovinu, co se stalo.
Prý jsem někdy kolem desáté večer vstala, vzala si mikrofon od DJ a pronesla proslov. Proslov o tom, jak si myslím, že naše firma je plná pokrytců. Že šéf má své oblíbence a že některým lidem se odpouští všechno, zatímco jiní dřou a nikdo si toho nevšimne. Jmenovala jsem konkrétní situace. Mluvila jsem prý dost nahlas a dost dlouho, než mě někdo odvedl.
To ale nebylo všechno. Cestou od mikrofonu jsem se prý zastavila u stolu, kde seděl šéf s manželkou, a řekla jsem mu do očí, že je zbabělec, který se bojí konfrontace a radši lidi pomlouvá za zády. Jeho manželka na mě prý koukala s otevřenou pusou.
Pak jsem prý brečela na záchodech asi půl hodiny a jedna kolegyně mi volala taxík.
Pondělní cesta do práce
Celý víkend jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli mám dát výpověď dřív, než mě vyhodí. Jestli se mám omluvit. Jestli mám předstírat, že si nic nepamatuju. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu do práce a budu čelit následkům.
V pondělí ráno jsem šla chodbou a připadala jsem si, jako by se na mě všichni dívali. Možná si to jen namlouvám, možná ne. Šéf mě zavolal do kanceláře hned, jak mě uviděl.
Seděla jsem naproti němu a čekala na rozsudek. On se ale jen opřel v křesle a řekl, že víkendu měl čas přemýšlet. Že některé věci, které jsem řekla, ho zasáhly. Ne proto, že by byly lživé, ale proto, že byly pravdivé. Prý si uvědomil, že možná opravdu některým lidem věnuje víc pozornosti než jiným.
Nečekala jsem omluvu od něj. Dostala jsem ji. Samozřejmě jsem se omluvila taky, za způsob, jakým jsem to řekla. Za to, že jsem ho zostudila před manželkou a kolegy.
