Článek
Nová práce, nové naděje
Po měsících neúspěšných pohovorů jsem objevila inzerát malé prodejny potravin. Hledali prodavačku, nabízeli slušné platové podmínky a psali, že jde o přátelský kolektiv. Na pohovoru na mě vedoucí udělala dobrý dojem. Mluvila mile, všechno vysvětlila a slíbila, že se ozve. O dva dny později mi volala, že mě berou.
Byla jsem nadšená. Konečně stabilní práce, žádné brigády ani nejistoty. Koupila jsem si nové boty, abych v nich zvládla stát celý den, a už první den jsem se snažila zapůsobit. Chtěla jsem být ta, na kterou bude spolehnutí.
První týdny plné energie
Zpočátku jsem se do práce těšila. Naučila jsem se markovat, doplňovat zboží a komunikovat se zákazníky. Byla jsem pečlivá a snažila se, aby všechno vypadalo upraveně. Vedoucí mě několikrát pochválila, že jsem šikovná. Každý den jsem odcházela domů s pocitem, že konečně dělám něco smysluplného.
S kolegyněmi jsem si rozuměla, i když některé už působily trochu unaveně. Když jsem se ptala, proč jsou tak podrážděné, odpovídaly, že až mi přijde první výplata, pochopím. Brala jsem to jako vtip.
Den výplaty
Po prvním měsíci jsem netrpělivě čekala, až mi přijdou peníze. V hlavě jsem si počítala, kolik si asi vydělám. Měla jsem v hlavě částku, která mi připadala víc než slušná, a už jsem si plánovala, co si za první výplatu koupím.
Když mi dorazilo upozornění z banky, otevřela jsem ji s úsměvem. Ten ale rychle zmizel. Na účtu bylo o několik tisíc méně, než jsem čekala. Myslela jsem, že jde o omyl.
Nečekané zjištění
Druhý den jsem se šla zeptat vedoucí, jestli se někde nestala chyba. Podívala se do papírů a řekla, že je všechno v pořádku. Prý mám fixní základ a zbytek tvoří podílová složka podle tržeb. Zůstala jsem stát jako opařená.
Vysvětlila mi, že výše výplaty se odvíjí od prodeje a že to bylo uvedené ve smlouvě. Jenže já si tehdy smlouvu nepřečetla pořádně. Byla jsem tak nadšená, že jsem jen přikývla a podepsala.
Tvrdá realita
Najednou mi všechno dávalo smysl. Kolegyně, které se netvářily nadšeně, už to měly za sebou. Měsíce, kdy se dřely od rána do večera a domů si odnesly sotva víc než minimální mzdu. Zboží se někdy neprodávalo, zákazníků ubývalo, a tím padaly i naše výdělky.
Začala jsem být nervózní. Poctivě jsem se snažila nabízet akční zboží, doporučovat výrobky, usmívat se, ale rozdíl to neudělal žádný. Lidé prostě kupovali to, co chtěli, ne to, co jsem jim nabízela.
Konec iluzí
Po druhé výplatě jsem už věděla, že to dál nemá smysl. Peníze nestačily ani na nájem a já se začala cítit hloupě. Pochopila jsem, že jsem si za to mohla sama, protože jsem si všechno špatně přečetla.
Když jsem odcházela, vedoucí se tvářila, že ji to mrzí, ale věděla jsem, že takových lidí jako já se tu protočí spousta. Odešla jsem s pocitem, že jsem se sice spálila, ale aspoň jsem se něco naučila. Dnes si smlouvy čtu dvakrát a raději se desetkrát zeptám, než něco podepíšu.
