Článek
První setkání u moře
Potkali jsme se úplně obyčejně. Seděla jsem večer u pobřeží, pila víno a snažila se zapomenout na práci i na věci doma. Přisedl si ke mně muž, který působil sebejistě, klidně a přitom mile. Nebyl vtíravý, mluvil pomalu a pozorně. Řekl mi, že tady žije, že má firmu a že moře je jeho únik, když má plnou hlavu starostí. Ta kombinace úspěchu a klidu na mě zapůsobila okamžitě.
Další dny jsme spolu trávili skoro pořád. Výlety lodí, večeře v drahých restauracích, spontánní zastávky na kávu s výhledem na přístav. Všude nás vítali, všude ho znali. Měla jsem pocit, že jsem vstoupila do cizího filmu, kde je všechno jednoduché a krásné. Když mi po týdnu řekl, že bych u něj mohla zůstat déle, nepřemýšlela jsem dlouho.
Rozhodnutí, které přišlo příliš rychle
Po návratu domů mi psal každý den. Posílal fotky, hlasové zprávy, plánoval. Říkal, že takové spojení dlouho nezažil a že by bylo škoda ho zahodit jen kvůli vzdálenosti. Já jsem byla okouzlená. Představa, že bych začala nový život u moře, s mužem, který má peníze, zázemí a jasný směr, mi připadala lákavá až nebezpečně snadná.
Za pár týdnů jsem si sbalila kufr a odjela. Byt, ve kterém bydlel, byl nádherný. Velký, moderní, s terasou a výhledem na moře. První dny jsem chodila po místnostech tiše, skoro s respektem. Připadala jsem si jako host, ne jako partnerka. On byl pozorný, ale už ne tak lehký a hravý jako na dovolené. Přičítala jsem to práci a změně rytmu.
Každodennost, která bolela
Velmi rychle jsem pochopila, že jeho svět má jasná pravidla. Vstával brzy, odcházel a vracel se pozdě. Často unavený, podrážděný, bez chuti si povídat. Když jsem se snažila mluvit o sobě, o tom, že se cítím sama a ztracená v cizí zemi, mávl rukou. Říkal, že bych měla být vděčná, že tu můžu být, že spousta žen by o takový život stála.
Začal mi připomínat, že byt je jeho, peníze jsou jeho a že on všechno zařizuje. Ne křikem, spíš nenápadně, mezi větami. Když jsem něco udělala jinak, než byl zvyklý, přišla poznámka. Když jsem se chtěla jen tak projít sama, tvářil se dotčeně. Postupně jsem měla pocit, že se z partnerky stávám doplňkem.
Růžové brýle ležely na dně kufru
Zlom přišel jednoho večera, kdy se vrátil domů a bez pozdravu začal mluvit o tom, že bych se měla víc přizpůsobit. Že tenhle vztah funguje jen tehdy, když budu respektovat jeho tempo a jeho způsob života. V tu chvíli mi došlo, že nemluvím s mužem, do kterého jsem se zamilovala u moře. Mluvila jsem s někým, kdo mě bere jako součást svého pohodlí, ne jako rovnocenného člověka.
Seděla jsem na terase, dívala se na stejné moře jako na začátku a cítila jsem prázdno. Ten luxus kolem mě najednou nic neznamenal. Byla jsem v cizím bytě, bez přátel, bez práce, bez pocitu, že někam patřím. A hlavně bez iluzí.
