Článek
Jak to celé začalo
Bylo to před dvěma lety na podzim. V práci jsme řešili reorganizaci, doma jsme zrovna malovali byt a já měla v hlavě tisíc věcí najednou. Do schránky mi přišla složenka na poplatek za svoz odpadu. Položila jsem ji na komodu v předsíni s tím, že ji zaplatím hned ráno v bance. Jenže ráno jsem spěchala, složenka zapadla pod hromadu letáků a já na ni úplně zapomněla.
Částka nebyla nijak vysoká. Myslím, že to bylo něco kolem osmi set korun za celý rok. Nic, co by člověka zruinovalo. Problém byl v tom, že jsem si té nezaplacené položky vůbec nevšimla. Nechodily mi žádné upomínky, aspoň ne takové, které bych zaregistrovala. Možná skončily ve spamu, možná je někdo vyhodil spolu s reklamami. Dodnes nevím.
První varování přišlo pozdě
O tom, že něco není v pořádku, jsem se dozvěděla až po čtyřech měsících. Přišel mi dopis od exekutora. Když jsem tu obálku otevřela, málem jsem omdlela. Stálo tam, že dlužím přes pět tisíc korun. Původní dluh, penále, náklady na vymáhání, poplatky za exekuční řízení. Z osmi set korun se stal mnohonásobek.
První reakce byla vztek. Jak je možné, že mi nikdo nedal vědět? Proč rovnou exekutor? Volala jsem na úřad, vysvětlovala situaci, ale odpověď byla jasná. Upomínky prý posílali, já na ně nereagovala, takže postoupili věc dál. Neměla jsem jak dokázat, že jsem nic nedostala. A i kdybych to dokázala, na výši dluhu by to nic nezměnilo.
Splátky, které bolely
Naštěstí mi exekutor umožnil splácet. Dohodli jsme se na měsíčních částkách, které jsem byla schopná utáhnout. Nebylo to nic příjemného. Každý měsíc jsem posílala peníze za něco, co jsem vlastně nikdy nechtěla dlužit.
Těch šest měsíců splácení bylo psychicky náročných. Pokaždé, když jsem zadávala platbu, připomnělo mi to mou vlastní hloupost. Věděla jsem, že si za to můžu sama. Že kdybych byla pečlivější, nic z toho se nestalo. Zároveň mě štvalo, jak rychle penále narostlo. Původní dluh se za pár měsíců znásobil a já platila především poplatky a úroky, ne tu původní částku.
Manžel byl naštěstí trpělivý. Nenadával mi, nekritizoval. Jen jsme spolu probrali, jak zabránit tomu, aby se něco takového opakovalo. Začala jsem si vést tabulku všech pravidelných plateb. Nastavila jsem si upomínky v telefonu. U některých poplatků jsem přešla na trvalé příkazy, i když to předtím nedávalo smysl.
Systém, který nefunguje pro lidi
Během těch měsíců splácení jsem hodně přemýšlela o tom, jak celý systém funguje. Nebo spíš nefunguje. Chápu, že úřady potřebují vymáhat pohledávky. Ale přijde mi absurdní, že člověk může z malého dluhu spadnout do exekuce během pár měsíců, aniž by měl reálnou šanci situaci napravit.
Jedna nezaplacená složenka, pár týdnů nepozornosti, a najednou řešíte exekutora. Penále roste geometrickou řadou, připisují se poplatky za každý úkon, a člověk se ocitne v pasti, ze které se těžko vyhrabává. Já měla štěstí, že jsem měla z čeho splácet. Ale co lidi, kteří žijí od výplaty k výplatě? Jak snadno se z jednoho zapomenutého poplatku může stát spirála dluhů?
