Článek
Sám jsem ale vítězství republikánského kandidáta očekával.
Myslel jsem si, že kvůli lepšímu finiši v kampani nakonec zvítězí právě Trump. Naopak jeho soupeřka Kamala Harrisová působila po většinu času dost nevýrazně. Uškodila jí také neochota poskytovat rozhovory a jasně prezentovat své názory.
Demokratům tak nepomohla ani naprosto nezbytná výměna kandidáta. Současný prezident Joe Biden nepůsobil zvláště poslední rok příliš svěže a další čtyři roky v úřadu nejmocnějšího člověka na světě by zvládal jen velmi těžko.
Na straně druhé je smutné, že ani republikáni nedokázali najít po všech těch eskapádách, kterými americkou politiku Trump zatížil, lepšího kandidáta. Říká se, že elity mají nyní problém vygenerovat kvalitní kandidáty schopné oslovit voliče. Zde se tento trend bohužel potvrdil.
Vypadá to, že volby rozhodla především témata ekonomiky a imigrace, kde byl Trump hodnocený nejpozitivněji. Naopak Kamala Harrisová vsadila na progresivní témata a kulturní války. K vítězství jí to nepomohlo. Někteří by měli konečně pochopit, že tady cesta opravdu nevede.
Naprosto ostudná závislost
Ponechme nyní stranou věci, které jsou vnitřními záležitostmi Spojených států a na Evropu nemají žádný přímý vliv. Pro nás na druhé straně Atlantiku je nyní klíčová následující otázka: Jaké konsekvence bude mít volební výsledek pro Evropu?
Především se musíme připravit na silně nepředvídatelného Trumpa a jeho „politiku překvapivých prohlášení“, kterou proslul v minulosti. Podruhé zvolený Trump bude v rámci pokračování své politiky „America First“ velmi tvrdě hájit zájmy amerických firem. Můžeme proto očekávat obchodní války především s Čínou a zcela určitě se tyto spory nevyhnou ani Evropě.
A co bych zde především rád zdůraznil, před Evropou stojí ještě jedna obrovská výzva: Naučit se nespoléhat na to, že Amerika nám bude neustále pomáhat se zajišťováním naší vlastní bezpečnosti.
Ne, nepředpokládám, že by USA pod Trumpovým vedením opustily někdy NATO. Budou ale velmi tvrdě podmiňovat jakoukoli další pomoc tím, že evropské státy budou dávat na svoji obranu minimálně 2 % HDP, což je podíl, na němž se členské země NATO dohodly v roce 2014.
Bezpečnost, bezpečnost, bezpečnost!
Pro Evropu to znamená především nutnost investovat do své bezpečnosti a projevit více samostatnosti a iniciativy! Jednou to přijít muselo. Nikdo nemohl čekat, že evropské země budou nadále moci být v rámci NATO černými pasažéry a že za nás Amerika bude donekonečna tahat kaštany z ohně a platit nám velkou část nákladů na obranu.
Vždyť současný stav je naprosto absurdní: Např. dnes evropské státy, které mají dohromady zhruba půlmiliardu obyvatel, žádají zemi s 330 miliony lidí (USA), aby jim pomohla řešit problém se zemí (Ruskem), která má 140 milionů obyvatel.
Asi každý musí uznat, že takový přístup je naprosto neudržitelný. Vítězství Kamaly Harrisové by v nejlepším případě znamenalo pouze odklad řešení problému o několik let.
Evropa musí zabrat
Vnímám jako velmi pozitivní posun, že mnozí evropští lídři už snad nejpozději od vypuknutí ukrajinského konfliktu pochopili, že se o svoji bezpečnost musíme postarat sami!
Na začátku války na Ukrajině se naplno odhalilo, v jak špatné kondici jsou armády většiny členských zemí a jak nedostatečné jsou kapacity obranného průmyslu v EU. Není divu, když mnohé evropské státy žily předtím dlouho v iluzi dokonalého míru.
Přístup Evropy se ale naštěstí postupně mění, země investují do svých armád a bezpečnosti a navyšují své finanční příspěvky v rámci NATO. Většina zemí Severoatlantické aliance, včetně Česka, už nyní vynakládá ona stanovená 2 % HDP na vlastní obranu.
Jedná se ale pouze o splnění stanoveného minima, které nemůže být za současné nejisté situace důvodem spokojeně usnout na vavřínech s pocitem, že nám už nic nehrozí. Zlepšení obranyschopnosti ještě nějakou dobu potrvá a Evropa bude muset v oblasti obrany a vlastní bezpečnosti ještě pořádně zabrat!
