Článek
Skutečnost, že o některých státech slýchá většina lidí spíše sporadicky, však nic neubírá na jejich skutečném významu. Příkladem je třeba takový Niger, který může být kvůli podobnosti svého názvu zaměňovaný s Nigérii, svým mnohem lidnatějším jižním sousedem.
Donedávna měl tento sahelský stát jednu z mála prozápadně orientovaných vlád v regionu. Jenomže situaci změnil puč na konci července, který svrhl demokratickou vládu a v zemi se ujala vlády junta, která se naopak netají svojí náklonností k Rusku.
Pásmo pučů
Podobný vojenský převrat, který taktéž znamenal zahraničněpolitický obrat o 180 stupňů v podobě příklonu země k Rusku, se před dvěma lety odehrál v sousedním Mali. O Mali bylo možné nedávno slyšet mimo jiné v souvislosti s působením příslušníků ruských paramilitárních jednotek známých jako wagnerovci. Měli zde zajišťovat bezpečnost.
Ve skutečnosti ale svými nelidskými praktikami spíše naháněli místní obyvatele do náruče islamistických teroristických skupin a také napomáhali vzniku nelegální migrace do Evropy. V březnu loňského roku se wagnerovci spolu s malijskými vládními jednotkami podíleli na masakru obyvatel ve městě Moura, kdy bylo během čtyř dnů povražděno na 350 až 380 civilistů!
Pro úplnost zde ještě stojí za zmínku, že zvláště pro Francii nebyl vůbec dobrou zprávou ani nedávný puč v další africké zemi a zároveň bývalé francouzské kolonii – Gabonu. Svržený zde byl profrancouzsky orientovaný prezident Ali Bongo a i zde se moci chopila vojenská junta.
Nedostatek uranu nehrozí, ale…
Vraťme se ale zpět k Nigeru. Proč by dění v tomto státě mělo zajímat Evropu? Ačkoliv se jedná o jednu z několika nejchudších zemí na světě, podobně jako mnoho jiných afrických států má nezanedbatelný význam kvůli svému nerostnému bohatství. Může se pyšnit zejména svými nalezišti zlata a také uranu.
Niger si získal důležitost mimo jiné právě jako dodavatel uranu pro Francii, která ho potřebuje pro své atomové elektrárny produkující většinu její elektrické energie. Od té doby, co byla před několika lety těžba uranu v Česku a Rumunsku ukončená, netěží se v Evropě (pokud nepočítáme Rusko a Ukrajinu) prakticky vůbec žádný uran.
Země EU, které vyrábějí elektřinu z jádra, ho proto prakticky všechen musejí dovážet odjinud, což může představovat obrovský problém nejen pro zemi galského kohouta, ale vzhledem k propojenosti evropské energetické soustavy i pro celou Evropu.
V tomto ohledu ale naštěstí nemusí být situace tak zlá. Dobrou zprávou je, že ceny uranu naštěstí zatím příliš nevzrostly. Jaderné elektrárny mají většinou vytvořené dostatečné zásoby alespoň na dva roky, což je dost dlouhá doba na to přeorientovat se. Niger navíc nemá na produkci uranu zdaleka monopol, a dokonce ani není jeho největším producentem.
Na světě najdeme další na uran bohaté státy jako Kazachstán, Namibie, Kanada nebo Austrálie. Přinejmenším poslední dvě zmíněné země můžeme považovat za mnohem vstřícnější vůči Francii či celé Evropě.
Navíc Kazachstán, který je se svým více než 40% podílem zdaleka největším světovým producentem uranu, už vyjádřil ochotu dodávat uran do zemí EU a nahradit tak výpadky uranu z Nigeru. Mimochodem, zde se ukazuje, jak důležité je rozvíjet spolupráci se středoasijskými postsovětskými státy, které byly donedávna součástí ruské sféry vlivu. Naopak Niger si může sám uškodit, pokud neodvolá své embargo na vývoz uranu zvláště, protože je na něm závislá jeho slabá ekonomika.
Neznamená to ale, že se Evropa může chovat, jako by se jí události někde v Africe vůbec netýkaly a brát zmíněné události na lehkou váhu. V samotné Africe naopak Evropa ztrácí.
Evropě ujíždí vlak
Problém má samozřejmě Francie, která tuto svoji bývalou kolonii stále považovala za sféru svého vlivu. Pro Paříž jde nepochybně o obrovské ponížení, oslabení jejího postavení v regionu a pokles celkové prestiže. Nejde ale zdaleka jen o Francii. Znepokojená by měla být celá Evropa, které pomalu začíná ujíždět vlak.
Co je totiž důležité nejen pro druhou největší zemi EU, v širším kontextu představují nedávné události, které se odehrály v Nigeru, součást dlouhodobého soupeření o vliv nad oblastí subsaharské Afriky, která nabývá na důležitosti kvůli jejímu obrovskému surovinovému bohatství.
A současná situace nevypadá pro Evropu vůbec dobře. Jak ukazuje vývoj (nejen) ve třech zmíněných státech – Nigeru, Mali a Gabonu, evropské země v Africe postupně vyklízejí své pozice, přicházejí o svůj vliv a na jejich místo naopak nastupují Čína a Rusko.
Zvláště Kreml navíc podobně jako za sovětských dob velmi často užívá ve snaze naklonit si africké země protikoloniální rétoriku, která stále dokáže velmi silně rezonovat. Evropské země i EU jako celek proto mají před sebou další velkou výzvu: Musejí najít způsob, jak úpadek vlivu v subsaharské Africe zastavit. Nedávné vojenské převraty v Nigeru i v Gabonu by měly být pro Evropu budíčkem.
Přeji hezký den a veselou mysl!
