Článek
Přiznám se bez mučení. Jsem chlap. A navíc celý život pracuji jako kameraman, režisér a filmař. Obraz je moje profese. Všímám si světla, barev, kompozice, pohybu i drobných detailů, které většina lidí ani nezaregistruje.
A možná právě proto mě během letošní dovolené napadla jedna otázka.
Přiznám se bez mučení ještě jednou. Jako většina chlapů mám oči. Není to žádná novinka ani přiznání století. Když jdu po pláži, registruji své okolí. Stejně jako registruji krásný západ slunce, zajímavé auto nebo povedenou architekturu.
Jenže posledních pár let mám pocit, že se něco změnilo.
Kdysi byla tanga na pláži spíš výjimkou. Dnes? Na některých koupalištích a přímořských plážích tvoří téměř standard. A člověk si začne klást otázku, jestli se změnila jen móda, nebo i naše vnímání soukromí.
Nejde mi o pohoršování. Naopak. Každý má právo oblékat se tak, jak mu vyhovuje. Jen mě fascinuje jeden paradox.
Mnoho žen říká, že tanga nosí hlavně proto, že jsou pohodlná, lépe se v nich opaluje nebo se v nich prostě cítí dobře. A tomu věřím.
Jenže mužský mozek funguje trochu jinak.
Pokud je pro některého muže ženský zadeček jedním z hlavních symbolů přitažlivosti, pak je pro něj pláž plná tang asi podobným zážitkem, jako kdyby se zítra stalo běžnou módou, že ženy chodí nahoře bez. Ne proto, že by ženy dělaly něco špatně. Prostě proto, že lidský mozek reaguje na to, co považuje za atraktivní.
A teď si představte opačnou situaci.
Jak by se asi cítil muž, který je takzvaný „horňák“, kdyby kolem něj běžně procházely desítky žen bez horního dílu plavek? Po čase by si možná zvykl. Ale možná také ne. Stejně jako si mnozí muži dodnes nezvykli na to, že ženský zadeček je dnes na mnoha plážích téměř veřejnou záležitostí.
Přiznám se, že mě občas pobaví jedna úplně obyčejná situace.
Maminka v tangách se sehne pro kyblíček dítěte. Jiná žena si klekne k ručníku. Někdo si upravuje lehátko. Nejde o žádnou pózu ani svádění. Prostě běžný život na pláži. Jenže v některých typech plavek se při těchto úplně obyčejných pohybech odhalí opravdu všechno, co odhalit jde. A mužský mozek si toho všimne, i když třeba vůbec nechtěl.
Možná právě proto, že se celý život živím obrazem, si podobných změn všímám víc než většina lidí. Kamera totiž člověka naučí jednu věc – oko vždy přitáhne to, co z obrazu nejvíce vystupuje. To není otázka morálky ani charakteru. Tak jednoduše funguje lidské vnímání.
Možná nejzajímavější na tom všem je, že ženy často vůbec netuší, jak silně některé muže jejich oblečení vizuálně oslovuje. A muži naopak často přeceňují, nakolik ženy oblékají tanga kvůli nim. Ve skutečnosti může být motivace úplně obyčejná – pohodlí, opálení nebo prostě pocit, že se samy sobě líbí.
Existuje ale ještě jeden paradox dnešní doby.
Občas člověk potká ženu, která zvolí velmi odvážné plavky nebo oblečení, které téměř nic nezakrývá. A pak ji rozčílí, že se za ní někdo otočí nebo že na ni muž na okamžik pohlédne.
Nemyslím tím zírání, obtěžování ani nevhodné poznámky. Ty nemají omluvu.
Mluvím o tom krátkém, přirozeném pohledu, který člověk někdy ani nestihne ovlivnit. Lidská pozornost funguje zvláštně. Zachytí pohyb, kontrast nebo něco neobvyklého. Je to podobné, jako když se otočíme za hlasitou motorkou nebo za výjimečně krásným autem. Není to automaticky projev neúcty.
Samozřejmě, že mezi letmým pohledem a nepříjemným civěním je obrovský rozdíl. Slušnost by měla platit vždy. Nikdo by neměl být obtěžován jen proto, jak je oblečený.
Zároveň si ale myslím, že bychom měli být upřímní sami k sobě. Pokud někdo zvolí oblečení, jehož podstatou je odhalit téměř celé tělo, asi není úplně realistické očekávat, že si toho okolí vůbec nevšimne. Všimnout si ještě neznamená chovat se neslušně.
Možná je to vlastně střet dvou světů.
Jeden říká: „Jsou to jen plavky.“
Druhý odpovídá: „Možná ano. Ale lidský mozek na ně reaguje úplně jinak.“
Nechci nikoho přesvědčovat, aby nosil více nebo méně látky. Spíš mě zajímá, kde leží hranice mezi svobodou oblékat se podle sebe a očekáváním, jak na to bude reagovat okolí.
Možná jsme si jen zvykli na něco, co by před třiceti lety působilo jako odvážná provokace. A možná za dalších třicet let už nad tím nikdo ani nepozvedne obočí.
Jak to vidíte vy? Je krátký pohled přirozenou lidskou reakcí, nebo by měl člověk své oči disciplinovat natolik, aby okolí vůbec nevnímal? A změnila se podle vás za poslední roky hranice toho, co na veřejnosti považujeme za běžné?
