Článek
Osm měsíců v kalendáři
Do diáře jsem si ten termín zapsala obyčejnou tužkou. Tenkrát to byl jenom ostrý bod při pití studené vody, taková nenápadná připomínka, že se něco děje. Nový zubař měl plnou ordinaci a recepční mi tehdy řekla, že dřív to nepůjde. Osm měsíců mi připadalo jako věčnost, ale člověk si zvykne. Bolest nebyla nijak akutní.
Telefon, který změnil plány
Dva týdny před termínem zazvonil telefon. Recepční se omlouvala, její hlas zněl unaveně, jako by stejnou větu opakovala už po čtyřicáté. Zubař si zlomil ruku. Ne na lyžích, ne při nějaké dramatické nehodě, prostě uklouzl na mokré dlažbě před domem. Několik týdnů nebude moci pracovat a ordinace musí přesunout desítky pacientů. Řekla mi, že mi nabízí nový termín, a já jsem nejdřív cítila úlevu, že to není nic vážnějšího. Potom jsem se zeptala kdy.
Půl roku jako odpověď
Ten nový termín přišel až v červnu příštího roku. Půl roku. Přesně tolik času mi nabídli jako náhradu za osm měsíců čekání, které právě vyšly naprázdno. Recepční se snažila být milá, nabízela, ať si zavolám dřív, kdyby se něco uvolnilo, ale zároveň dodala, že to je nepravděpodobné. Ordinace měla pořadník a každé uvolněné místo okamžitě zaplnil někdo jiný, kdo čekal stejně dlouho jako já.
Zavřené dveře v okolí
Začala jsem volat po okolí. V seznamu jsem měla přes dvacet ordinací v dojezdové vzdálenosti. Většina z nich zvedla telefon jen proto, aby mi řekla, že berou pouze stálé pacienty. Některé ani nezvedly. Jiné měly pořadník na dva roky dopředu a recepční se ptaly, jestli mám akutní potíže, jako by to bylo něco, co se dá na dálku posoudit. Neměla jsem je. Zatím.
Bolest jako nový spolubydlící
Bolest není nesnesitelná, ale občas se ozve. Není to nic, s čím by se nedalo žít, ale já podobné věci nerada odkládám. Jsem zvyklá problémy řešit hned v začátcích a pokud se k tomu nedostanu, pořád mi to vrtá v hlavě. Každé malé píchnutí mě proto dráždí víc, než by bylo zdrávo.
Rozhodnutí, které nechce nikdo udělat
Večer jsem seděla u stolu s telefonem v ruce a projížděla seznam znovu a znovu. Napadlo mě zavolat na pohotovost, ale ta je podle všeho jen na akutní případy a to já nejsem. Napadlo mě zavolat znovu té své ordinaci a prosit, ale vím, že to nepomůže. Napadlo mě zajít k zubaři bez objednání a sedět v čekárně, dokud mě nevezmou, ale tomu se zatím bráním. Pokud by se to zásadně zhoršilo, asi zavolám znovu a budu více naléhat.
Co zbývá
V diáři mám pořád ten starý termín, přeškrtnutý a vedle něj nový, červnový. Mezi nimi je půl roku, který budu muset nějak přežít. Nevím ještě jak. Možná zavolám do jiného města, možná si vezmu dovolenou a odjedu tam, kde mě vezmou, možná se to nějak vyřeší samo. Ale vím, že ta chvíle, kdy mi řekli, že mám čekat dalších půl roku, byla horší než všech osm měsíců předtím. Protože tehdy jsem aspoň věděla, na co čekám.
