Článek
Autoškola jako malý osobní boj
Do autoškoly jsem šla později než většina lidí kolem mě. Ne proto, že bych se bála řídit, ale proto, že jsem si dlouho říkala, že to vlastně nepotřebuju. Práci jsem měla blízko, do města se dalo dojet spojem a peníze jsem raději šetřila. Časem se ale začalo ukazovat, že bez auta jsem závislá na ostatních, a to mi bylo čím dál nepříjemnější.
Učení mi nešlo lehce. Instruktor měl svůj styl a já měla tendenci všechno řešit v hlavě až příliš dopředu. Každá jízda pro mě byla soustředěný výkon, po kterém jsem byla vyčerpaná. Přesto jsem vydržela. Nechtěla jsem to vzdát. Chtěla jsem si dokázat, že něco zvládnu sama.
Představa, která se zdála logická
Někde během toho procesu se mi v hlavě usadila konkrétní myšlenka. Až to dodělám, otec mi pomůže s autem. Nemluvili jsme o tom výslovně, ale přišlo mi to samozřejmé. Vždycky říkal, že auto je základ, a že je důležité mít možnost se rychle dostat kamkoli. Navíc věděl, že si nové auto dovolit nemůžu.
Vytvořila jsem si v hlavě jasný obrázek. Nešlo o žádný luxus. Stačilo starší menší auto, ale moje. Byla to představa samostatnosti, uznání a možná i tichého poděkování za snahu.
Okamžik, kdy přišla věta navíc
Zkoušky jsem udělala napoprvé. Odcházela jsem s pocitem úlevy a hrdosti. Zavolala jsem otci jako prvnímu. Pogratuloval mi a já v jeho hlase slyšela radost. Když jsme se pak sešli osobně, čekala jsem, že přijde řeč na další krok. Nepospíchala jsem, ale byla jsem napjatá.
Místo toho mi u kávy řekl, že si z důchodu dlouho odkládal peníze a že si díky tomu konečně může dovolit dovolenou, na kterou vždycky chtěl jet. Říkal to s nadšením, ukazoval mi fotky místa, plánoval termín. Jen tak mimochodem pak dodal, že auto si budu muset vyřešit sama, protože on už na to nemá prostor.
Ticho, které nebylo krátké
Nevěděla jsem, co říct. Nechtěla jsem mu jeho radost kazit, ale zároveň jsem v sobě cítila zvláštní prázdno. Nešlo ani tak o to auto, jako spíš o střet představ. O to, že jsem se spolehla na něco, co nikdy nebylo slíbené. A že on žil úplně jiný příběh než ten, který jsem si ve své hlavě psala já.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ne proto, že bych čekala, že se pro mě obětuje. Ale proto, že on vůbec neviděl tu souvislost. Pro něj to byly dvě oddělené věci. Pro mě jedno jasné navazující rozhodnutí.
