Článek
Každý, kdo se alespoň zvenčí podívá na současné fungování evropské a české energetiky, musí nabýt dojmu, že jsme se ocitli v říši za zrcadlem. Na jedné straně dennodenně posloucháme plamenné projevy o záchraně planety, útlumu fosilních paliv a snižování uhlíkové stopy. Na straně druhé se na českém území odehrává ekonomická a logistická fraška, nad kterou zůstává rozum stát: české huti dovážejí koksovatelné uhlí z Austrálie, zatímco domácí šachty na Ostravsku jsme pod tlakem unijní politiky definitivně uzavřeli.
Počátek tohoto stavu má přitom zdánlivě ušlechtilou myšlenku. Evropská unie se rozhodla zatočit s emisemi a přinutit těžký průmysl k přechodu na zelené technologie. Pomocí přísných pravidel hospodářské soutěže znemožnila jakoukoliv státní podporu pro těžbu uhlí v členských zemích. Místní hlubinná těžba v OKD, která se potýkala s vysokými náklady na větrání a bezpečnost v kilometrových hloubkách, tak musela skončit. Bylo nám řečeno, že uhlí je minulostí a je čas posunout se dál.
Jenže ekonomická realita se unijními plány neřídí. Výroba oceli – základního kamene veškerého stavitelství, strojírenství a infrastruktury – se bez koksovatelného uhlí zkrátka neobejde. Slibované záchranné technologie, jako jsou elektrické obloukové pece nebo využití zeleného vodíku, narážejí na tvrdou zeď. Provoz elektrických pecí je při dnešních cenách energie extrémně předražený a zelený vodík v potřebném průmyslovém množství prakticky neexistuje. Výrobci oceli by přechodem na tyto nedostupné alternativy okamžitě zbankrotovali pod tlakem levnější konkurence z Číny či Turecka.
Výsledkem této ukvapené politiky je absurdní paradox. Uhlí potřené pro naše huti se muselo začít vozit z druhého konce planety. Obří zámořské lodě spalující těžké topné oleje křižují tisíce kilometrů oceánů z Austrálie do Rotterdamu, odkud se surovina vlaky vláčí přes celou Evropu až na Moravu. Dopravní přirážka zvedá cenu suroviny o 30 až 50 procent. Uhlíková stopa takto propálené nafty na oceánu je gigantická, ale v unijních tabulkách se zpočátku prakticky neukázala – povolenky se totiž platí až za spalování v českých pecích, nikoliv za emise vypuštěné lodí na Indickém oceánu. Planeta tedy dostává zabrat výrazně více, než když se uhlí převezlo o pár kilometrů z Karviné do Třince.
Zatímco globální emise kvůli nesmyslnému transportu rostou a české huti platí horentní sumy za dovoz i emisní povolenky, na samém dně tohoto řetězce zůstali lidé. Propouštění horníci z Ostravska, kteří celá desetiletí vykonávali těžkou a rizikovou práci za důstojnou mzdu, dnes bojují o udržení své životní úrovně. Slavné unijní dotační programy na „spravedlivou transformaci“ sice pumpují miliardy do městských projektů a školství, ale konkrétnímu padesátiletému horníkovi v předdůchodovém věku složenky nezaplatí.
Dostali jsme se tak do stavu, který neprospívá vůbec nikomu. Zničili jsme vlastní soběstačnost a regionální zaměstnanost výměnou za to, že vozíme tu samou surovinu přes půl planety za nesrovnatelně vyšší cenu a s horším dopadem na životní prostředí. Je na čase si bez ideologických brýlí přiznat, že likvidovat funkční domácí odvětví dříve, než za něj existuje reálně dostupná a ekonomicky životaschopná náhrada, není ekologie. Je to ekonomické a sociální hara-kiri.Tak si můžeme opět zatleskat,jako když připlula loď s australským uhlím do Děčína.
