Článek
Byly Vánoce roku 2002 a kalifornské Modesto dýchalo klidem, který mají jen krátké zimní dny na konci prosince. V oknech domů se blýskala světélka, v obchodech dozněly poslední koledy a lidé si domů nesli balicí papíry a chléb na sváteční stůl. Laci Peterson, drobná dvaatřicetiletá brunetka s lehce nakažlivým úsměvem, měla před sebou klidné dopoledne. V osmém měsíci těhotenství už chodila pomaleji, opatrněji. Se synem, kterému s manželem říkali Conner, mluvila nahlas, jako kdyby rozuměl. Tohle měl být jejich poslední Štědrý den ve dvou. Příště už budou ve třech.
Laci Peterson
Obyčejná holka milující svého manžela
Její život se nezdál nijak výstřední. Dětství i dospívání strávila v Kalifornii, blízko rodiny, která se o ni upřímně zajímala. Přátelé ji popisovali jako člověka, který dokáže rozdávat drobnou pozornost: zavolá, když ví, že se ti nedaří, přiveze koláč bez ohlašování, pomůže s hlídáním. Se Scottem se znali několik let, vzali se v roce 1997, přestěhovali se do útulného domu v Modestu a navenek působili jako pár, který si plní běžné sny - trochu práce, kousek zahrady, večeře s rodinou, víkendové plány. Když Laci otěhotněla, klid se proměnil v těšení. Dětský pokoj se barvil do jemných tónů a kočárek stál připravený v rohu, jako slib, že se všechno brzy změní.
Onen prosincový den měl Scott podle svých slov vyrazit k zátoce San Francisco Bay na krátké rybaření. Laci si měla udělat drobné domácí kolečko, pověsit prádlo, projít se se psem a chystat se na večer. Ještě dopoledne sousedka zahlédla jejich psa na ulici - utíkal s připnutým vodítkem, ale bez paničky. Ten detail se později probíral znovu a znovu, jako by právě v něm byla ukrytá odpověď na všechno. Když se manžel vrátil, Laci doma nebyla. A nebyla ani nikde jinde.
Hledá se Laci
Od chvíle, kdy byla nahlášena jako pohřešovaná, se rozběhl kolotoč, který známe z mnoha podobných případů, ale který pokaždé bolestně překvapí. Policie, dobrovolníci, letáky, výzvy v televizi, telefonáty z celé země s údajnými svědectvími. Lidé procházeli parky, prohrabovali houští, obcházeli břehy řeky i kanály. Rodina vystupovala před kamerami s naléhavou prosbou: vraťte nám Laci, vraťte nám Connera. V jejich tvářích se mísila únava, strach a nevyslovený hněv. Scott, stojící po jejich boku, byl zvláštně utlumený, jako by uvnitř stáhl rolety. Neplakal, neprosil, spíš oznamoval. A to, co si v sobě nese každý, kdo se ocitne na scéně velké tragédie - bezmoc a stud, se v očích veřejnosti proměnilo v cosi podezřelého.
Nečekaná milenka
Mezitím se vynořil příběh, který roztrhal představu o zamilovaných manželech na cáry. Jméno Amber Frey se objevilo nejdřív v policii, pak v médiích. Mladá žena, která se Scottem navázala vztah, netušila, že je ženatý; když v televizi uviděla jeho tvář v souvislosti se zmizelou manželkou, sama se ozvala. Od té chvíle poskytovala vyšetřovatelům nahrávky jejich telefonátů a stala se prokuratuře klíčovou postavou. Záznamy, ve kterých Scott mluví o budoucnosti bez závazků a o svém „vdovství“ ještě předtím, než Laci zmizela, drásaly veřejné mínění a zatemnily prostor, ve kterém by se dalo uvažovat mírněji.
Čas se vlekl. Zima se přelila v jaro. Z pátrání se stala rutina, ze zpráv vyčerpávající sled drobných posunů, které ve skutečnosti nic neznamenaly. Až v dubnu 2003 přinesl příboj k pobřeží zálivu dva nálezy, které by nikdo raději nalézt nechtěl. Nejprve tělo chlapce ve fázi, která už skoro patří na svět. O kousek dál, o pár hodin později, ženské tělo zbavené podoby. Forenzní testy potvrdily to, co se rodina bála slyšet: Conner a Laci. Místo, kde moře vyplavilo ostatky, ukazovalo směrem k maríně, kam měl Scott onoho dne vyrazit. Pro policii to byla čára, za kterou už se nedalo vrátit.
Scott Peterson, 2022
Verdikt: vinen
Když Scotta o pár dnů později zadrželi, působil, jako by se ve vlastním životě ocitl v cizí roli. V autě měl hotovost, telefonů víc, než by člověk čekal, paruku a mapu směrem na jih. Tvrdil, že neutíká, že se chrání před tlakem a před lidmi, kteří z něj udělali monstrum. Vyšetřovatelé jeho vysvětlení nevěřili. Obvinění přišlo rychle: vražda manželky a vražda nenarozeného dítěte.
Soudní proces, který následoval, se stal veřejnou podívanou. Přelíčení se přesunulo kvůli masivní publicitě do jiného okresu a porota slyšela detaily, které se zapsaly do paměti i těm, kdo se jinak kriminálním kauzám vyhýbají: nelogické vysvětlování cest k zátoce, lži o milence, chlad, který se těžko popisuje a ještě hůř vysvětluje. Prokuratura vystavěla obraz muže, který se chtěl zbavit závazků a který viděl ve vlastním otcovství spíš překážku než radost. Obhajoba připomínala, že chybí přímé důkazy - žádná krev, žádná zbraň, žádný svědek činu - a že indicie jsou jen drobky, které si veřejnost poskládala do hotové pohádky o zlu. Přesto porota dospěla k verdiktu, který otřásl i těmi, kdo ho čekali: vinen. Následně padlo doporučení trestu smrti.
Věznice San Quentin, kde odsouzení na smrt tráví nekonečně se táhnoucí dny, se pro Scotta stala novou adresou. Odvolání přicházela jedno za druhým, právníci se vraceli k výběru porotců, k instrukcím soudu, k tíze mediálního tlaku. V roce, kdy se právní kruhy po dlouhé době nadechly k revizi, nejvyšší soud státu trest smrti zrušil - nikoli pro nevinu, ale pro chybu v procesu. Vina zůstala. Trest se proměnil v doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Nad případem se na okamžik rozhostil klid, který ale netrval dlouho. Pochybnosti, otázky, nové analýzy starých stop, organizace, které se specializují na možné justiční omyly - to všechno se k příběhu vracelo a vrací, jako by nestačilo jednou pro vždy potvrdit, co se stalo. Možná proto, že „jednou provždy“ je v takových věcech spíš přání než kategorie.
Smutná vzpomínka
Lidé, kteří si ten případ pamatují, si nejčastěji vybavují dva obrazy. První je tvář Laci, těhotné a usměvavé, na plakátech s nápisem „Missing“. Druhý je Scott, jak stojí před kamerami s rukama v kapsách a dívá se mimo. První obraz budí soucit, druhý podezření. Mezi nimi se rozprostírá dlouhé pole nevyslovených vět o tom, jak moc mají média právo vměšovat se do spravedlnosti, jak snadno se dá chlad zaměnit za šok, jak těžké je přijmout, že přímý důkaz někdy prostě neexistuje, a přesto je třeba rozhodnout.
Rodina Laci nesla svůj smutek tišeji, než by si média přála. Vzpomínkové akce měly civilní ráz. Nebylo v nich křiku, spíš trpělivé úsilí přetavit ztrátu v něco, co má smysl i pro druhé - podporu pro rodiny pohřešovaných, pro matky, které se ocitly samy uprostřed vyšetřování, pro děti, které přišly o jistoty dřív, než se naučily mluvit. V Modestu je pár míst, kde na Laci vzpomenete bez dlouhého přemýšlení: chodník, po kterém chodila venčit psa, dům, kde v obýváku stála na poličce malá dětská botička, protože přinášela štěstí. V takových detailech žijí lidé nejdéle.
Je snadné v tom všem hledat symboly. Laci jako obraz křehkosti domova, který se může během jednoho svátečního dopoledne rozpadnout. Scott jako ztělesnění sobectví, před kterým varují příběhy i psychologické příručky. Jenže skutečný život se málokdy vejde do symbolů bez zbytků. Na jedné straně stojí materiál, který prokuratura složila do přesvědčivé mozaiky; na druhé straně otázky, jež ani po letech nezmizely: co přesně se stalo, kdy a kde? Dalo se tehdy něco přehlédnout? Neexistoval jiný pachatel, jiná nit, kterou už nikdo nedohledal? Odpovědi zůstávají mlhavé a možná to tak bude navždy. Scott Peterson trvá na své nevině. Kde je pravda?
Případ Laci Peterson se vryl do americké kultury nejen svou krutostí, ale i dobou, ve které se stal. Na přelomu století už televize neuměla jen informovat, ale také skládat dramata v reálném čase. Moderátoři se stávali vyšetřovateli, publikum porotou, titulky rozsudkem. V takové atmosféře má „normální chování“ znepokojivě úzké hranice. Kdo nepláče dost, je cynik. Kdo pláče moc, hraje divadlo. Kdo zmizí z očí, skrývá se. Kdo je vidět moc, je divný. Není to fér, ale je to lidské. A právě tohle napětí mezi lidským očekáváním a soudní chladností provázelo celou kauzu jako tichý, monotónní tón.
Když se dnes, po letech, vrátíme k onomu prosincovému ránu, nejde se ubránit jednoduché, až dětské větě: tohle se přece nemělo stát. Laci měla dovést těhotenství do konce, přivést Connera na svět, projít si všechny ty obyčejné radosti a strachy, které k mateřství patří. Měla se vracet z procházek s unaveným psem a u dveří cítit z kuchyně vůni, kterou zná jen ten, kdo čeká na někoho, na kom mu záleží.
Zůstalo prázdné místo v rodině, ticho, které zná jen ten, kdo přišel o někoho blízkého, a příběh, který se vypráví znovu a znovu s nadějí, že tentokrát v něm zaslechneme něco nového. Zůstala také nepříjemná, ale důležitá připomínka: že spravedlnost je křehká a není samozřejmá, že lidské chování se nedá srovnávat podle jedné přímky a že naše touha po jasném viníkovi je pochopitelná, ale nebezpečná. A přesto - nebo právě proto - je nutné trvat na tom, aby vyšetřování bylo poctivé, soudy trpělivé a verdikty pokorné.
Anketa
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://eu.desertsun.com/story/news/nation/california/2024/08/15/laci-peterson-of-modesto-killed-by-scott-peterson-in-netflix-documentary/74810764007/
https://time.com/7012661/face-to-face-scott-peterson-what-to-know/
https://abc7news.com/post/laci-peterson-scott-murder-trials-in-the-bay-area-trial/2413509/
https://www.theguardian.com/us-news/2025/may/04/scott-peterson-murder-case
https://www.today.com/news/american-murder-laci-peterson-true-story-rcna166429
https://www.cbsnews.com/pictures/scott-peterson-new-evidence/12/
