Daruji svého mazlíčka, už se o něj nemohu starat. Zn.: Prosím, nelynčujte mě

Občas mám pocit, že na sociálních sítích existují témata, u kterých člověk předem ví, jak bude vypadat diskuse. Stačí, aby někdo napsal, že hledá nový domov pro svého psa, kočku, králíka nebo třeba papouška. Připojí několik fotografií, popíše zvíře a vysvětlí, proč si ho už nemůže nechat. A pak to začne.

„Tak proč jste si ho pořizovali?“ „Zvíře není věc, kterou můžete odložit!“ „Takové lidi bych nenechal chovat ani plyšáka!“

Někdy jsou komentáře ještě mnohem horší. Nechybějí nadávky, osobní útoky a občas ani přání, která jsou silně za hranou (radši si ani nepředstavovat, co lidem přistane ještě v soukromých zprávách). A to všechno pod příspěvkem člověka, který se snaží najít pro své zvíře nový domov.

Neříkám, že každé tvrzení dárce je pravdivé. Ani že je každý důvod k darování zvířete omluvitelný. Jen si pokaždé říkám, jestli si ti rozhořčení komentující vůbec uvědomují, čeho chtějí dosáhnout. A hlavně, jestli jim skutečně jde o dobro toho zvířete.

Zvíře není hračka. Jenže život také nejde naplánovat do posledního detailu

Začnu tím, na čem se asi většina z nás shodne. Pořízení zvířete by nemělo být impulzivním rozhodnutím. Člověk by měl vědět, co daný druh potřebuje, kolik času mu bude muset věnovat, kolik stojí krmení, vybavení nebo veterinární péče. A také by měl počítat s tím, že se o něj bude starat mnoho let. U morčete to může být třeba sedm let, u psa to může být klidně patnáct let. U některých papoušků ještě podstatně déle.

Jenže patnáct let je dlouhá doba. Zkuste si vzpomenout, jak vypadal váš život před patnácti lety. Kde jste bydleli, jakou jste měli práci, kolik jste vydělávali, s kým jste žili. A kolik věcí se od té doby změnilo. Někdo vážně onemocní. Jiný přijde o práci a najednou řeší, z čeho zaplatí nájem. Další se musí přestěhovat, začne pečovat o nemocného rodiče nebo se mu rozpadne vztah. Někdy se těch problémů sejde několik najednou.

Samozřejmě, ne každá životní změna znamená, že se člověk musí vzdát zvířete. Spousta lidí zvládá neuvěřitelně složité situace a přesto se o své mazlíčky dál stará. Za to si zaslouží uznání. Ale opravdu můžeme automaticky předpokládat, že to musí zvládnout úplně každý? A že ten, kdo to nezvládne, je špatný člověk?

Někdy za tím žádná tragédie není

Bylo by ovšem naivní předstírat, že všichni lidé darují zvířata jen kvůli vážným životním okolnostem. Někdo si pořídí štěně, protože je roztomilé, ale už mu nedojde, že z něj vyroste pes, který potřebuje výchovu, pohyb a každodenní pozornost. Někdo koupí dětem králíka, protože slíbily, že se o něj budou starat. Jenže děti postupně ztratí zájem a rodiče zjistí, že mají doma další povinnost, kterou vlastně nikdy nechtěli.

Jinému začne vadit hluk papouška, dalšího omrzí akvárium. A někdo si jednoduše uvědomí, že chce svůj volný čas trávit jinak než péčí o zvíře. Ano, tohle je nezodpovědnost. A nemá smysl ji nějak omlouvat. Jenže co teď?

Máme takového člověka donutit, aby si zvíře nechal? Aby se dalších deset let staral o psa, kterého už nechce, nebo o papouška, jehož křik ho přivádí k šílenství? To přece samo o sobě vůbec nezaručuje, že se zvíře bude mít dobře.

Člověk může zvířeti poskytovat jídlo a střechu nad hlavou, ale to ještě neznamená, že mu poskytuje dobrý život. Pes může celé dny trávit sám, králík může žít v malé kleci bez dostatečného pohybu a papoušek může být zavřený někde v koutě, protože jeho majitele už obtěžuje.

Navenek je všechno v pořádku. Zvíře má svého původního majitele, nikdo ho nikam nedaroval. Ale je to opravdu lepší?

Myslím, že právě tady se v podobných diskusích často ztrácí to nejdůležitější. Když někdo napíše, že už se o své zvíře nedokáže nebo nechce starat, můžeme ho za jeho rozhodnutí kritizovat. Zvlášť pokud si problémy způsobil vlastní lehkomyslností. Ale zároveň bychom měli ocenit, pokud se snaží situaci vyřešit tak, aby zvíře nestrádalo. Najít mu nový domov totiž nemusí znamenat, že se ho člověk bezcitně zbavuje.

Může to také znamenat, že si konečně přiznal něco, co si možná dlouho nechtěl připustit. Že na to nestačí. Že zvířeti nedává to, co potřebuje. A že někdo jiný mu může nabídnout lepší život.

Pochopitelně záleží na tom, jak takové předání proběhne. Není totéž dát zvíře prvnímu zájemci, který se ozve, a pečlivě hledat někoho, kdo má odpovídající zkušenosti, podmínky a skutečný zájem. Nový domov by měl být opravdu lepším řešením, ne jen způsobem, jak se co nejrychleji zbavit starostí.

Změna majitele nemusí být pro každé zvíře bezproblémová. Některá si vytvářejí velmi silné vazby (nejen psi), mohou prožívat stres, strach nebo období, kdy si na nové prostředí obtížně zvykají. U jiných proběhne přechod poměrně snadno. Jenže ani stres ze změny prostředí automaticky neznamená, že by bylo lepší zůstat tam, kde zvíře dlouhodobě nemá odpovídající péči.

Tohle mě na celé věci zaráží snad nejvíc. Někdo zveřejní příspěvek, že hledá nový domov pro dvouletého psa. Napíše, že se mu změnila pracovní situace a už na něj nemá tolik času. Během několika minut se objeví desítky komentářů, jejichž autoři mu vysvětlují, jak je nezodpovědný, bezcitný a že by si už nikdy neměl pořizovat žádné zvíře. Dobře. A co dál?

Vezme si někdo z těch rozhořčených lidí psa k sobě? Pomůže s hledáním vhodného zájemce? Nabídne dočasnou péči nebo alespoň poradí, na koho se obrátit? Někdo určitě ano. Takoví lidé naštěstí existují. Ale mnozí se spokojí s nadávkou a pokračují dál. Za chvíli už budou rozhořčeně komentovat něco jiného.

Přitom člověk, který zvíře nabízí, může být skutečně v těžké situaci. Třeba už několik týdnů přemýšlí, co má dělat. Možná se za své rozhodnutí stydí. A možná mu vůbec není jedno, kam jeho zvíře půjde. To samozřejmě nevíme. Stejně jako nevíme, jestli uvedený důvod není jen výmluva, ale i kdyby byla, tak takový komentář stejně nic nezmění.

A právě proto mi připadá zvláštní, s jakou jistotou dokážou někteří lidé během několika vteřin rozhodnout, co je dotyčný zač.

Rozumím tomu, proč jsou lidé na podobné příspěvky citliví. Útulky jsou plné zvířat, která někdo nechtěl, nezvládl nebo opustil. Dobrovolníci a pracovníci záchranných organizací se setkávají s případy zanedbávání, týrání a naprosté lidské lhostejnosti. Po takových zkušenostech asi není těžké ztratit trpělivost. Jenže pořád bychom měli rozlišovat.

Je rozdíl mezi člověkem, který uváže psa v lese ke stromu, a člověkem, který mu několik týdnů hledá nový domov. Mezi někým, kdo vypustí domácího králíka na louku, protože už ho nechce, a někým, kdo se obrátí na zkušeného chovatele.

A mimochodem, vypouštění domácích zvířat do přírody je kapitola sama pro sebe. Některá tam nemají šanci dlouhodobě přežít, jiná mohou ohrožovat místní ekosystémy. Představa, že zvířeti takto dopřejeme svobodu, může mít ve skutečnosti velmi kruté následky.

Právě proto bych čekal, že lidé, kterým na zvířatech tolik záleží, budou podporovat bezpečné a zodpovědné hledání nového domova. Místo toho se někdy chovají tak, jako by samotné rozhodnutí zvíře darovat bylo tím nejhorším, co může člověk udělat. A tady už podle mě nejde o lásku ke zvířatům. Spíš o jakýsi fanatismus, při kterém se ztratí schopnost rozlišovat jednotlivé situace. A svým jednáním podle mě spíše přispějí k tomu, že se majitelé budou svých zvířat zbavovat raději jinak, aby se vyhnuli podobným útokům.

Často se v těchto diskusích opakuje věta, že zvíře není věc. S tím naprosto souhlasím. Jenže právě proto mi připadá nesmyslné trvat na tom, že musí za každou cenu zůstat u člověka, který ho nechce nebo se o něj nedokáže postarat. Zvíře přece není ani nějaký doživotní trest za to, že se člověk kdysi špatně rozhodl.

Představme si majitele, který si pořídil psa a po roce zjistil, že péči o něj nezvládá. Můžeme mu právem vyčítat, že si měl všechno lépe promyslet. Můžeme mu říct, že měl předem počítat s náklady, časem i omezeními. Jenže tím minulost nezměníme. Pes už existuje. Potřebuje péči, pohyb, pozornost a vhodné prostředí. A jestli mu to současný majitel nedokáže poskytnout, měli bychom především řešit, jak mu zajistit lepší podmínky. Ne jak co nejvíc ponížit člověka, který udělal chybu.

To neznamená, že bychom měli rezignovat na odpovědnost. Kdo si pořizuje zvíře, přebírá závazek a měl by udělat maximum pro to, aby mu zajistil dobrý život. Někdy to může znamenat změnit vlastní režim, omezit jiné výdaje nebo hledat pomoc. A někdy, pokud jiné rozumné řešení není, může odpovědné jednání znamenat právě nalezení nového majitele.

Nechci, aby tento článek vyzněl jako pobídka k tomu, že když nás zvíře přestane bavit, máme ho jednoduše poslat dál. Tak to rozhodně nemyslím. Vadí mi lehkomyslné pořizování zvířat. Vadí mi lidé, kteří si předem nic nezjistí a pak jsou překvapení, že pes potřebuje venčit, kočka může poškodit nábytek nebo že veterinární péče stojí peníze. A vůbec se mi nelíbí představa, že by se zvířata měla měnit podle momentálních nálad svých majitelů.

Ale stejně tak mi vadí automatické odsuzování každého, kdo hledá pro své zvíře nový domov. Protože někdy je to opravdu to nejlepší, co pro něj může udělat. Ať už se k tomu rozhodnutí dostal vlastní vinou, nebo kvůli okolnostem, které nemohl ovlivnit.

Možná by tedy stálo za to, než pod podobný příspěvek napíšeme nějakou urážku, položit si jednu jednoduchou otázku.

Pomůže můj komentář tomu zvířeti?

Pokud ne, možná bude lepší nenapsat nic. A pokud skutečně chceme pomoci, můžeme poradit, doporučit vhodnou organizaci, sdílet nabídku nebo upozornit na to, co by měl majitel při výběru nového domova ohlídat. Protože cílem by přece nemělo být, aby si člověk zvíře nechal za každou cenu. Cílem by mělo být, aby se zvíře mělo dobře.

A to není vždycky totéž.

Jak jste na tom vy? Hledali jste svému mazlíčkovi nový domov? S jakými reakcemi jste se setkávali? Nebo jste naopak někomu nechtěnému domov poskytli? Jak vnímáte tento problém?

Článek byl sepsán na základě osobního názoru autora a s využitím reálných reakcí pod příspěvky o darování zvířete na sociální síti Facebook.