Desetitisíce mrtvých a věže z lidských lebek. Timur miloval architekturu, život pro něj neměl cenu

V roce 1387 se obyvatelé perského Isfahánu přesvědčili, jak nebezpečné je rozzlobit Timura Lenka. Město se mu nejprve podrobilo, jenže potom se jeho obyvatelé vzbouřili a zabili část vojáků, které tam zanechal. Timur se rozhodl pro odvetu. Následovalo vraždění, při kterém podle některých dobových zpráv přišly o život desetitisíce lidí. Z jejich hlav pak vojáci stavěli věže. A nebylo to naposledy. Podobně krutě si Timur počínal i na jiných místech, kam se svou armádou dorazil. Přesto by bylo chybou představovat si ho jen jako nějakého primitivního násilníka, který uměl pouze zabíjet. Zajímal se o architekturu, obklopoval se vzdělanci a do svého hlavního města svážel nejlepší řemeslníky z dobytých zemí. Ostatně některé stavby, které nechal vybudovat, můžeme obdivovat dodnes.

Timur se narodil roku 1336 kousek od města Keš, dnes je to Šahrisabz v Uzbekistánu. Patřil ke kmeni Barlasů, kteří původně pocházeli z Mongolska. Tedy jejich předkové. V Timurově době už totiž žili ve Střední Asii tak dlouho, že toho s původními Mongoly neměli po stránce jazyka a zvyků zase tolik společného. O jeho dětství toho moc nevíme, kdo by tehdy také zapisoval, co dělá nějaký kluk z nepříliš významné rodiny. Úplně chudí ale zřejmě nebyli. Otec Taragaj měl mezi Barlasy určité slovo, i když do nějakého velkého vládce měl daleko. A Timur? Ten rozhodně neměl předem umetenou cestu k trůnu.

Timur navíc neměl jednu důležitou věc. Nebyl přímým potomkem Čingischána. To se dnes možná nezdá příliš podstatné, ale ve Střední Asii 14. století na původu panovníka hodně záleželo. Čingischánovi potomci měli zvláštní postavení a právě od nich se odvozovalo právo vládnout. Timur si proto později pomáhal různými politickými triky. Nechal například dosazovat formální chány z Čingischánova rodu, zatímco skutečnou moc držel sám.

Pozdější životopisci se samozřejmě snažili svého panovníka vykreslit v co nejlepším světle. Existují ale také zprávy, podle kterých se mladý Timur účastnil loupeživých výprav a přepadávání cizího majetku. Co přesně je pravda, těžko říct. Tehdejší Střední Asie byla plná menších vládců, soupeřících kmenů a ozbrojených družin, které často měnily strany podle toho, kdo jim zrovna nabídl víc.

A Timur v tom uměl chodit. Nebyl to člověk, který by se bez rozmyslu vrhal do každé bitvy. Naopak dokázal ustoupit, uzavřít spojenectví s někým, koho ještě nedávno považoval za nepřítele, a potom se proti němu zase obrátit.

Postupně získával stále větší vliv. Roku 1370 už ovládal značnou část někdejšího Čagatajského chanátu a mohl začít budovat vlastní mocenské centrum v Samarkandu. Bylo mu čtyřiatřicet let a to nejhorší, co měl okolním zemím přinést, teprve začínalo.

Jméno Timur Lenk znamená přibližně Timur Chromý. V Evropě se později rozšířila také jeho podoba Tamerlán. Nešlo přitom o nějakou přezdívku vymyšlenou nepřáteli bez skutečného základu. Timur opravdu kulhal a měl také poškozenou pravou ruku.

Jak ke zraněním přišel, není úplně jasné. Podle jedné známé historky ho v mládí zasáhly šípy, když se pokoušel ukrást ovce. Jiné zprávy okolnosti popisují odlišně. Představa budoucího vládce obrovské říše, který začne kariéru nepovedenou krádeží dobytka, je každopádně docela zajímavá.

Jeho postižení ostatně potvrdil i výzkum ostatků v roce 1941. Sovětští odborníci tehdy otevřeli Timurovu hrobku v Samarkandu a na kostře skutečně našli změny odpovídající známým zraněním.

S otevřením hrobky se pojí ještě jedna historka. Podle pozdější legendy mělo narušení Timurova hrobu přivolat strašlivou válku. A protože Německo napadlo Sovětský svaz jen několik dní po otevření hrobky, začalo se vyprávět o Timurově kletbě. Žádný důvod spojovat obě události samozřejmě nemáme. Legenda je ale dodnes oblíbená.

Samotnému Timurovi kulhání v jeho plánech příliš nepřekáželo. Dokázal řídit rozsáhlá vojenská tažení, přesouvat armády na obrovské vzdálenosti a porážet protivníky, kteří měli často velmi dobré důvody věřit ve vlastní vítězství.

Timurova vojska postupně pronikala do Persie, na Kavkaz, do Mezopotámie, Indie a dalších oblastí. Časem se jeho vojáci dostali až do Malé Asie, tedy na území dnešního Turecka. Timur ale netáhl pořád jen jedním směrem, jak by se mohlo zdát. Někde vyhrál válku, jinde si podrobil dalšího vládce a pak se třeba na nějakou dobu vrátil do Samarkandu. I doma měl totiž co řešit. Jenže dlouho na jednom místě nevydržel a dřív nebo později zase vyrazil s vojskem někam jinam.

Pro města, ke kterým se blížil, to byla dost nepříjemná situace. Mohla se pokusit bránit, jenže zprávy o tom, jak dopadli jiní, už se většinou roznesly široko daleko. A tak leckde raději otevřeli brány, zaplatili, co po nich Timur chtěl, a doufali, že je nechá na pokoji. Někdy to vyšlo. Jindy ani kapitulace nestačila a obyvatelé stejně skončili v rukou jeho vojáků.

Mnohem hůř obvykle dopadla města, která se rozhodla bojovat. A zvlášť ta, která se po předchozím podrobení vzbouřila. Právě to se stalo v Isfahánu roku 1387. Timur zde po povstání nařídil rozsáhlý masakr. Některé kroniky uvádějí až 70 tisíc mrtvých, což je číslo, které dnes nedokážeme spolehlivě ověřit. Středověcí autoři ostatně s podobnými údaji zacházeli dost volně. Podstatné ale je, že k hromadnému vraždění skutečně došlo.

Zvlášť odpudivým zvykem Timurových vojáků bylo stavění věží z hlav zabitých lidí. Takové stavby měly samozřejmě svůj účel. Když se zpráva o osudu Isfahánu dostala do dalšího města, jeho obyvatelé si mohli dobře rozmyslet, jestli se chtějí bránit.

Timur podobné zacházení s civilisty nepovažoval za nějaký nepříjemný vedlejší důsledek války. Hrůza, kterou jeho vojska šířila, mu pomáhala vítězit. Někdy bylo jednodušší nechat povraždit jedno město a přimět tím několik dalších ke kapitulaci než vést dlouhá a nákladná obléhání.

To ovšem neznamená, že by nechával automaticky zabíjet každého. Některé obyvatele potřeboval jako pracovní sílu a zvláštní zájem měl o schopné řemeslníky. Ty nechával odvádět do Samarkandu, kde měli pracovat na jeho stavbách. Člověk tak mohl přijít o rodinu, domov i svobodu, ale pokud uměl dobře opracovávat kámen nebo zdobit keramiku, měl alespoň větší šanci, že zůstane naživu.

V roce 1398 se Timur vydal do Indie. Jeho cílem bylo mimo jiné bohaté Dillí, hlavní město tehdejšího sultanátu. Před sebou měl dlouhou cestu, ale také vidinu obrovské kořisti. Indie byla pro středoasijské dobyvatele lákavá už dávno před ním.

Během postupu zajal Timur značné množství lidí. Podle dobových zpráv jich bylo kolem sta tisíc. Jenže když se přiblížila rozhodující bitva s vojskem dillíského sultána, začali mu zajatci překážet. Obával se, že by se mohli během boje vzbouřit nebo pomoci nepříteli. Nařídil proto jejich zabití.

Číslo 100 tisíc se objevuje i v historických líčeních této události, přesto je namístě brát to trochu s rezervou. Nikdo dnes nedokáže říct, kolik zajatců skutečně zemřelo. Rozkaz k hromadnému vraždění je však dobře doložený.

V prosinci 1398 Timur sultánovo vojsko porazil. Obránci přitom měli i válečné slony, se kterými se středoasijští jezdci běžně nesetkávali. Ani ti ale nedokázali postupující armádu zastavit. Po vítězství následovalo obsazení Dillí. A potom další vraždění, drancování a odvádění obyvatel do otroctví. Město utrpělo tak těžké škody, že se z nich vzpamatovávalo ještě dlouho.

Timur přitom neměl v úmyslu se v Indii usadit. Odvezl si kořist a zamířil zpátky domů. Mezi tím, co si přivezl, byli také sloni, které později využíval při stavebních pracích. Pro Dillí skončila jeho návštěva katastrofou. Pro Samarkand znamenala další přísun bohatství.

O několik let později se Timur střetl s osmanským sultánem Bajezidem I., přezdívaným Blesk. To už byl protivník úplně jiného kalibru. Bajezid měl za sebou řadu vítězství a Osmanská říše se za jeho vlády rychle rozrůstala. Oba panovníci se dostali do sporu o vliv v Anatolii. V červenci 1402 se jejich armády střetly nedaleko Ankary. Timur zvítězil a Bajezid padl do zajetí.

Pro osmanského sultána to muselo být obrovské ponížení. Ještě nedávno patřil k nejobávanějším panovníkům své doby, nyní byl vězněm jiného dobyvatele. Pozdější vyprávění tvrdila, že ho Timur nechával vozit v železné kleci, ale spolehlivě doložené to není. Bajezid každopádně v zajetí roku 1403 zemřel.

Porážka u Ankary uvrhla Osmanskou říši do dlouhých vnitřních bojů. Bajezidovi synové se začali přetahovat o moc a trvalo několik let, než se podařilo vládu znovu sjednotit.

Timur si tak připsal další mimořádné vítězství. Jenže i v tomto případě se ukázalo, že porazit nějakou říši ještě neznamená ji trvale ovládnout. Osmané se z katastrofy postupně vzpamatovali a o půl století později dobyli Konstantinopol.

Když se dnes člověk podívá na fotografie Samarkandu, těžko si představí, že za částí jeho nádherných staveb stojí právě Timur. Modré kupole, vysoké portály, zdobené stěny a nádvoří působí úplně jiným dojmem než vyprávění o masakrech v Persii nebo Indii. Jenže pro Timura v tom zřejmě žádný rozpor nebyl.

Timur si usmyslel, že ze Samarkandu udělá město, nad kterým budou návštěvníci jen žasnout. A protože měl za sebou tolik úspěšných válečných tažení, mohl si dovolit opravdu hodně. Jak už bylo psáno výše, z cizích zemí si totiž nevozil jen zlato, šperky a další kořist. Zajímal se také o lidi, kteří něco pořádně uměli. Ať už šlo o stavitele, kameníky, keramiky nebo jiné šikovné řemeslníky. Jenže ti si většinou nemohli vybrat, jestli chtějí do Samarkandu odjet. Prostě je tam odvedli a oni pak museli pracovat pro nového pána.

Když se Timur vrátil z Indie, pustil se mimo jiné do stavby ohromné mešity Bibi Chanym. Na tehdejší poměry to byl opravdu veliký projekt. Navíc se na něj dost spěchalo. Timur chtěl mít všechno co nejdřív hotové a podle některých vyprávění chodil na staveniště i osobně kontrolovat, jak práce pokračují.

Jenže stavba měla také své problémy. Velkolepé rozměry a rychlost výstavby se podepsaly na její stabilitě a v následujících staletích byla vážně poškozena.

Timur podporoval také vznik zahrad a paláců. Na jeho dvoře se setkávali lidé různých jazyků a kultur, často právě proto, že je sem přivedla válka. Samarkand díky tomu získával bohatství i umělecké vlivy z mnoha částí Asie.

Timurovi potomci se pak o Samarkand starali dál. Tedy alespoň někteří. Jeho vnuk Ulugbek se například dal na astronomii a docela v ní vynikal. Nechal postavit observatoř, pozoroval hvězdy, zabýval se výpočty jejich poloh. A nebylo to jen nějaké kratochvíle bohatého panovníka, který nevěděl, co s časem. Jeho práce měly skutečnou vědeckou hodnotu a astronomové z nich vycházeli ještě dlouho po jeho smrti. Zajímavé je, že zatímco Timur se proslavil především válčením, jeho vnuka dnes známe hlavně díky hvězdám.

Koncem roku 1404 už bylo Timurovi 68 let. Na tehdejší dobu docela požehnaný věk, zvlášť pro někoho, kdo strávil tolik času na válečných výpravách. Jenže on se zřejmě ještě necítil na to, aby zůstal doma. Rozhodl se totiž vytáhnout proti Číně, kde tehdy vládla dynastie Ming. A to rozhodně nebyl žádný malý sousední stát, který by šlo obsadit během několika týdnů.

Vyrazil v zimě. Proč se rozhodl právě pro takové období, když ho čekala dlouhá cesta, je otázka. Počasí vojsku zrovna nepřálo a ani Timur už nebyl nejmladší. Během tažení onemocněl a v únoru 1405 zemřel poblíž města Otrar, které dnes leží v Kazachstánu.

Z výpravy proti Číně tak nakonec nic nebylo. A vlastně ani nevíme, jestli by uspěl. Do té doby sice porazil spoustu mocných protivníků, ale Čína byla přece jen trochu jiný případ. Navíc by musel se svým vojskem urazit ještě pořádný kus cesty.

Timurovo tělo odvezli do Samarkandu, kde ho pohřbili v mauzoleu Gur-e Amir. Jeho hrobku tam můžeme vidět dodnes. S říší, kterou po sobě zanechal, už to bylo složitější. Dokud žil, dokázal si své podřízené udržet pod kontrolou. Po jeho smrti se ale začali příbuzní dohadovat, komu co připadne a kdo vlastně bude vládnout. Někteří se samozřejmě nehodlali spokojit s tím, co dostali. Následovaly další boje a postupně se ukázalo, že udržet tak ohromné území pohromadě nebude vůbec jednoduché.

Timurovi potomci se ovšem z dějin nevytratili. Jeden z nich, Bábur, založil v roce 1526 v Indii Mughalskou říši. To už byl Timur více než sto let po smrti. Mughalská dynastie se tam pak udržela až do 19. století, i když ke konci už její panovníci neměli zdaleka takovou moc jako dřív.

A jak se na Timura vzpomíná dnes? Záleží, kde se zeptáte. V Uzbekistánu je dodnes uznávanou historickou osobností. Má tam sochy, jeho jméno nesou ulice i náměstí a místní jsou na památky spojené s jeho vládou právem pyšní. Samarkand je ostatně nádherné město a řada turistů tam jezdí právě kvůli stavbám z Timurovy doby a z období jeho potomků.

Jenže v Persii nebo v Indii by o něm lidé mohli vyprávět trochu jiné příběhy. Tam jeho vojáci vypalovali města, odváděli zajatce a zabíjeli obyvatele po tisících. Některá místa se z jeho vpádu vzpamatovávala celé roky.

Timur byl zkrátka zvláštní člověk. Na jedné straně si potrpěl na krásné stavby, obklopoval se vzdělanými lidmi a do Samarkandu nechával vozit nejlepší řemeslníky, jaké v dobytých zemích našel. Na druhé straně mu zjevně nedělalo problém přikázat masakr, při kterém zemřely tisíce nevinných lidí. A leckdy právě ti řemeslníci, kteří potom stavěli jeho nádherné paláce, pocházeli z měst, která předtím nechal vydrancovat.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.britannica.com/biography/Timur

https://whc.unesco.org/en/list/603

https://www.metmuseum.org/essays/the-art-of-the-timurid-period-ca-1370-1507

https://www.memento-historia.cz/clanek/158/tamerlan-nejvetsi-vrah-historie-vyvrazdil-5–svetove-populace

https://ukdhm.org/40-facts-about-tamerlane-timur-the-lame/

https://www.worldhistory.org/Timur/