Fašisté Ritu vyhodili z univerzity, tak si vytvořila laboratoř doma. Za svůj objev dostala Nobelovku

Ritě Levi-Montalcini bylo něco přes dvacet, když se rozhodla, že chce studovat medicínu. Dnes by asi většina rodičů měla z podobného rozhodnutí radost, doma u Levi-Montalciniových to ale bylo trochu jinak. Její otec Adamo si představoval, že jeho dcery jednou založí rodinu a budou se starat hlavně o domácnost a děti. Přitom rozhodně nebyl odpůrcem vzdělání, sám pracoval jako inženýr a byl také matematik. Jen nevěřil, že se dá náročná práce dobře zvládnout společně s manželstvím a péčí o rodinu. Rita to ale viděla jinak a svého plánu studovat medicínu se vzdát nechtěla.

Narodila se v Turíně v dubnu 1909. Měla dvojče Paolu, z níž se později stala malířka, a dva starší sourozence. Také jejich matka Adele malovala. Rita přitom dlouho o medicíně vůbec neuvažovala. Bavila ji literatura a sama chtěla psát, dokonce snila o tom, že se jednou stane spisovatelkou. Pro lékařství se rozhodla až kolem dvaceti let, takže na rozdíl od těch, kteří s vysokou školou počítali delší dobu, neměla za sebou potřebnou přípravu. Nezbývalo jí než se pustit do učení a chybějící látku dohnat. Mimo jiné se učila latinu, řečtinu a matematiku. Stačilo jí na to několik měsíců a v roce 1930 už nastupovala na lékařskou fakultu v Turíně.

Medicína jí šla, jen ji stále víc přitahovalo něco trochu jiného než přímá práce s pacienty. Dostala se do laboratoře histologa Giuseppe Leviho a začala se zabývat nervovou soustavou. V roce 1936 dokončila studium s výbornými výsledky a mohla pokračovat na univerzitě. Všechno tedy vypadalo docela dobře. Jenže o dva roky později už na jejích výsledcích příliš nezáleželo.

Levi-Montalcini byla totiž Židovka a Mussoliniho režim v roce 1938 zavedl rasové zákony. Židé postupně mizeli ze škol, univerzit a řady zaměstnání. Bohužel se to dotklo i Rity. Na čas odjela do Belgie, kde ještě mohla pracovat, ale Evropa už směřovala k válce. Nakonec se vrátila k rodině do Turína a musela řešit mnohem praktičtější problém - jak „dělat“ vědu, když člověk nesmí do laboratoře.

Řešení našla poněkud svérázné. Malou laboratoř si zařídila doma. Na stole měla mikroskop a potřebné nástroje si podle možností sháněla nebo vyráběla. K jemné práci se daly využít třeba upravené šicí jehly. Nejdůležitější materiál naštěstí nebyl vzácný ani drahý. Potřebovala oplodněná slepičí vejce, protože chtěla sledovat vývoj nervové soustavy kuřecích embryí.

Pro vejce jezdila i na kole k farmářům v okolí. Příliš jim nevysvětlovala, co s nimi zamýšlí dělat, protože potřebovala hlavně pravidelný přísun dalšího materiálu. Doma vejce otevírala a pod mikroskopem pracovala s drobnými embryi. Bylo to dost daleko od prostředí, ve kterém si člověk představí špičkový biologický výzkum. Přesto právě tehdy narazila na problém, který ji zaměstnal na mnoho dalších let.

Četla práci embryologa Viktora Hamburgera, který v Americe zkoumal vývoj nervů u kuřat. Při pokusech odstraňoval embryím zárodky budoucích končetin a sledoval, jak se potom vyvíjejí nervové buňky. Rita jeho experiment zopakovala. To, co viděla pod mikroskopem, jí ale úplně nesedělo k nabízenému vysvětlení. Zdálo se jí, že nervové buňky nechybějí od samého začátku. Nejprve se vytvoří a teprve potom jich velká část zmizí.

Proč by ale organismus vyráběl buňky a vzápětí je nechal zahynout? A co rozhoduje o tom, které z nich zůstanou? Tehdy na to odpověď neměla. Pokusy navíc prováděla v době, kdy se kolem ní řešily podstatně naléhavější věci než osud nervových buněk v kuřecím embryu.

Turín byl bombardován a rodina se přestěhovala na venkov. Rita si vzala mikroskop a další vybavení s sebou a pokračovala tam. V roce 1943 už to ale nešlo ani tak. Po německé okupaci části Itálie byla židovská rodina v přímém nebezpečí a Levi-Montalciniovi uprchli do Florencie. Tam se skrývali s falešnými doklady a výzkum musel počkat.

Rodina přežila válku a po osvobození Florencie v roce 1944 začala Rita pracovat jako lékařka. Mezi uprchlíky bylo dost lidí s infekčními nemocemi a dalšími zdravotními problémy, takže práce bylo víc než dost. Pro Levi-Montalcini to byla trochu zvláštní zkušenost. Medicínu vystudovala, jenže po letech strávených u mikroskopu jí bylo i nadále jasné, že ji mnohem víc přitahuje výzkum než každodenní péče o pacienty.

Po válce se proto vrátila do Turína a také ke kuřecím embryím. Její dřívější práce mezitím nezapadla. Viktor Hamburger, jehož pokusy doma opakovala, se o její výsledky zajímal a pozval ji na Washington University v St. Louis. V roce 1946 tedy odjela do Spojených států. Měla tam zůstat necelý rok. Nakonec se návrat neustále odsouval a z Ameriky se na dlouhou dobu stal její druhý domov.

S Hamburgerem se vrátila k otázkám, které ji zaměstnávaly už v Turíně. Při vývoji embrya vznikalo velké množství nervových buněk, ale ne všechny přežívaly. Muselo existovat něco, co jejich osud ovlivňovalo. Důležitá stopa se objevila díky pokusům s nádory. Když se určitá nádorová tkáň dostala ke kuřecímu embryu, v jejím okolí se začaly nervy chovat nezvykle. Rostly mnohem výrazněji než normálně.

Těžko to vysvětlit jinak než tím, že nádor něco uvolňuje. Nějaká látka se zřejmě dostávala do okolí a nervové buňky na ni reagovaly. Jenže od takové domněnky k nalezení konkrétní látky byla ještě dlouhá cesta.

Rita chtěla vidět reakci nervové tkáně bez všeho ostatního, co se odehrávalo uvnitř embrya. Možnost dostala při pobytu v laboratoři v brazilském Riu de Janeiru, kde mohla pracovat s tkáňovými kulturami. Kousky nervové a nádorové tkáně se daly sledovat vedle sebe a výsledek byl dobře viditelný. Nervová vlákna kolem nádoru bujela způsobem, který u běžné tkáně nepozorovala.

V St. Louis se k výzkumu přidal biochemik Stanley Cohen. Jeho úkolem bylo pomoci zjistit, co vlastně nádor produkuje. Práce přinesla několik výsledků, které musely zpočátku působit poněkud bizarně. Při experimentech například použili hadí jed a zjistili, že obsahuje velké množství hledané látky povzbuzující aktivitu nervových buněk. Později se ukázalo, že ještě vhodnějším zdrojem jsou slinné žlázy dospělých myších samců.

Hledaná látka dostala název nerve growth factor, tedy nervový růstový faktor, zkráceně NGF. V přítomnosti NGF určitá nervová vlákna rostla a některým nervovým buňkám tato látka pomáhala přežít.

Tím se zároveň začalo vysvětlovat, co Rita viděla už před lety v Turíně. Nervových buněk může během vývoje vzniknout nadbytek. O jejich dalším osudu pak nerozhoduje pouze to, co se děje uvnitř samotné buňky. Potřebují také signály z tkání, s nimiž se mají spojit. Pokud takovou podporu nedostanou, mohou zaniknout.

V padesátých letech nešlo o něco známého, co byste si přečetli v učebnici. Výzkum NGF patřil k práci, která pomohla ukázat, jak významné jsou pro buňky různé růstové faktory. Později byly objeveny další a z původně poměrně úzkého výzkumu se stala rozsáhlá oblast buněčné biologie.

Levi-Montalcini si mezitím vybudovala vlastní akademickou kariéru. Na Washington University se stala profesorkou, ale natrvalo se s Itálií rozejít nechtěla. Od 60. let pracovala na obou stranách Atlantiku. V Římě vytvořila výzkumnou skupinu a později vedla Institut buněčné biologie při italské Národní radě pro výzkum.

Byla to dost zvláštní změna proti tomu, v jaké situaci se nacházela o dvacet let dříve. Tehdy si doma sháněla vejce a improvizovala s nástroji, protože do oficiální laboratoře nesměla. Teď vedla vlastní pracoviště a patřila mezi respektované odborníky na vývoj nervového systému.

NGF se mezitím zdaleka nepřestal zkoumat. Vědci se zajímali o jeho působení v nervové soustavě i o možné souvislosti s různými onemocněními. Samotný objev se postupně zařadil mezi práce, které změnily představu biologů o tom, jak spolu jednotlivé buňky komunikují a co řídí jejich přežití.

Na nejznámější ocenění si ale Rita počkala poměrně dlouho. Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství získala společně se Stanleym Cohenem až v roce 1986. Bylo jí 77 let. Výbor ocenil jejich objevy růstových faktorů. Od přijetí italských rasových zákonů tehdy uplynulo osmačtyřicet let.

Nobelova cena pro ni neznamenala odchod do ústraní. Byla už sice ve věku, kdy většina lidí dávno nechodí do práce, jenže ona se vědy nevzdala. Nadále se zajímala o NGF, chodila do laboratoře a podporovala další výzkum. Postupem času se věnovala také vzdělávání. Se sestrou Paolou založila nadaci, která podporovala především vzdělávání mladých žen v Africe.

Její život pak nabral ještě jeden nečekaný směr. V roce 2001 ji italský prezident Carlo Azeglio Ciampi jmenoval doživotní senátorkou. Ritě bylo dvaadevadesát. Nebyla přitom senátorkou pouze na papíře. Účastnila se jednání i hlasování a kvůli svému věku přirozeně přitahovala pozornost pokaždé, když se v Senátu objevila.

V dubnu 2009 oslavila sto let. Ani tehdy úplně nepřestala pracovat. O vědu se dál zajímala a byla spojena s Evropským institutem pro výzkum mozku, na jehož vzniku se podílela. Ještě v posledních letech života se objevovala na veřejnosti a poskytovala rozhovory.

Rita Levi-Montalcini zemřela 30. prosince 2012 ve svém domě v Římě. Bylo jí 103 let.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.nobelprize.org/stories/women-who-changed-science/rita-levi-montalcini/

https://www.britannica.com/science/Winners-of-the-Nobel-Prize-for-Physiology-or-Medicine-1856944

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10014200/

https://www.understandingitaly.com/rita-levi-montalcini.html