Když estébácké myšlení vstoupí do Sněmovny: Miroslav Ševčík, muž, který se nikdy nezměnil.

Někdy si člověk říká, že jsme se z té minulosti asi vůbec nepoučili. Že všechna ta slova o svobodě, odpovědnosti a demokracii zůstala jen prázdnými hesly na školních nástěnkách, zatímco ve skutečnosti nám po třiceti letech od revoluce zase v politice sedí lidé, kteří by tam neměli co dělat.
Jedním z nich je Miroslav Ševčík – bývalý děkan Národohospodářské fakulty VŠE, člověk s komunistickou minulostí, s dlouhou řadou skandálů, a dnes nově poslanec za SPD. A aby toho nebylo málo, tenhle pán se teď rozhodl vyhrožovat lidem, kteří přispěli na zbraň pro Ukrajinu. Ano, čtete správně – v roce 2025, v demokratickém státě, poslanec Parlamentu České republiky varuje občany, že „by se mohli divit, co se jim stane“, pokud pošlou peníze na pomoc napadené zemi.

Tohle není výrok, který by člověk přešel jen tak mávnutím ruky. Kdyby to napsal anonymní troll z internetu, člověk by asi pokrčil rameny. Jenže tohle řekl zvolený zákonodárce. Člověk, který má zastupovat občany, ne jim hrozit.
Ševčík tím reagoval na sbírku iniciativy Dárek pro Putina, která tentokrát vybírala na střelu s plochou dráhou letu, symbolicky pojmenovanou DANA 1 – podle Dany Drábové, nedávno zesnulé předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Sbírka měla jasný záměr: vyjádřit respekt k ženě, která celý život hájila rozum, vědu a lidskost, a zároveň pomoci Ukrajině v boji proti agresorovi.

A pak přijde Ševčík a pronese něco, co zní, jako by vypadlo z úst estébáka z 80. let:

„Doporučoval bych případným dárcům, ať neuvádějí své adresy, aby se pak nedivili, co se jim třeba může stát.“

Tohle není jen výhružka. To je připomínka totalitního myšlení – toho, které říká: „Měj strach. Radši buď zticha. Mohl by ses dostat do problémů.“

Miroslav Ševčík se narodil v roce 1958, vyrůstal v době, kdy bylo členství v KSČ vstupenkou do vyšších kariérních pater. A on po té vstupence sáhl. Byl členem Komunistické strany Československa, a tedy součástí aparátu, který udržoval zemi v kleštích nesvobody.

Po revoluci se rychle přeorientoval – ostatně v tom nebyl sám. Najednou z bývalých soudruhů byli „ekonomičtí odborníci“, kteří věděli, jak transformovat stát. Jenže jakmile člověk poslouchá Ševčíka delší dobu, pochopí, že se v něm nic nezměnilo. Ten tón, ten způsob uvažování – všechno zůstalo. Jen místo o kapitalistických zrádcích dnes mluví o „sluníčkářích“, „Bruselu“ nebo „ukrajinské propagandě“. Jeho svět se prostě jen přemaloval, ale základní rozložení hodnot zůstalo stejné.

Na Vysoké škole ekonomické měl dlouhé roky pevné místo. Děkanem Národohospodářské fakulty byl opakovaně, a postupně si kolem sebe vybudoval malý ideologický skanzen.
Fakultou procházeli lidé, kteří měli blízko k dezinformační scéně, Ševčík se rád fotil s proruskými aktivisty a vystupoval na akcích, které měly s vědeckou debatou společné jen kulisy. Z odborníka se stal politický kazatel, který místo argumentů používá dojmy, konspirační slogany a urážky. A když se kolem něj začaly množit skandály, reagoval vždy stejně – on za nic nemůže, „systém“ ho pronásleduje a média lžou.

Zlom nastal na jaře 2023, kdy se účastnil násilného protestu před Národním muzeem. Dav tehdy napadl policisty a snažil se strhnout ukrajinskou vlajku. A kdo byl uprostřed toho všeho? Miroslav Ševčík. Tvrdil, že tam byl jen „pomáhat zraněným“. Jenže na videích byl vidět, jak se s někým přetahuje a křičí. Pro vedení VŠE to byla poslední kapka – odvolali ho z funkce děkana. Ani tehdy se neomluvil. Naopak se opět stylizoval do role mučedníka a mluvil o „politické objednávce“.

Když dnes posloucháte Ševčíka, máte pocit, že sedíte u stolu s člověkem, který uvízl v minulosti. Mluví o „západní propagandě“, obviňuje média z manipulace, a na Ukrajinu pohlíží s podezřením, jako by šlo o pobočku CIA. Zastává se Ruska, relativizuje válku, a opakovaně prohlašuje, že „Evropská unie nás ničí“.
Jeho projevy na sociálních sítích nebo v rozhovorech jsou směsicí arogance, domýšlivosti a studeného cynismu. Někdy to působí až absurdně – jako když akademik mluví o „zájmech vlasti“ a přitom papouškuje kremelské narativy. Není divu, že jeho jméno se v médiích objevuje častěji v souvislosti s ostudou než s vědeckou činností.

Přesto všechno se Miroslav Ševčík dostal do Poslanecké sněmovny. Zvolili ho lidé, kteří zřejmě věří, že SPD je „hlasem obyčejných lidí“. A tak se stalo, že člověk, který pohrdá demokracií, sedí mezi jejími zástupci. SPD si ho vzala do čela ekonomických témat, ale ve skutečnosti z něj má hlavně hlasitý megafon pro rozdmýchávání hněvu. A Ševčík to ví. V politice se našel – může být agresivní, konfrontační, může kázat o zkaženém systému a přitom se tvářit, že on sám je ten pronásledovaný. Je to role, kterou hraje léta. Ale vyhrožovat lidem kvůli tomu, že dávají peníze na pomoc Ukrajině? To je už jiná liga.
To není „názor“. To je čisté zastrašování. Jeho výrok je pokračováním mentality, která kdysi vládla touto zemí. Mentality, která říká: „Nezapojuj se. Nepřispívej. Nevyčnívej. Jinak na to doplatíš.“

To, že se člověk jako Miroslav Ševčík stal poslancem, není jen jeho „vina“. Je to i naše zrcadlo. Ukazuje to, jak snadno jsme si zvykli na hrubost, lži a politickou špínu. Jak jsme přestali vyžadovat základní slušnost.
Stačí pár hesel o „vlastenectví“ a „normálních lidech“ – a voliči zapomenou, že ten, kdo to říká, má za sebou kariéru člena KSČ, výhrůžky, dezinformace a ostudu. Ševčík je produktem doby, kdy se fakta stala zbytečností a kde křik nahradil argumenty. Je to muž, který se nikdy nezměnil – jen přebarvil kabát.

Když si člověk uvědomí, že ta sbírka, kterou Ševčík tak pohrdavě komentoval, nese jméno po Daně Drábové, dojde mu, jak hluboká je ta bezohlednost. Drábová byla symbolem klidu, odbornosti a rozumu. Ať s ní člověk souhlasil nebo ne, byla to osobnost, která vždycky hájila fakta.
Sbírka DANA 1 vznikla jako pocta její práci a jako výraz podpory Ukrajině, která se brání okupantovi. A do toho přijde bývalý komunistický funkcionář a začne naznačovat, že by se dárci „měli bát“. To není jen trapné. To je morálně zkažené.

Miroslav Ševčík je symbolem něčeho, co jsme si nechtěli přiznat – že duch komunismu se nevytratil, jen změnil kabát. Že pořád mezi námi žijí lidé, kteří nechápou, co znamená svoboda, protože ji nikdy nepřijali.
Je to člověk, který se celý život pohyboval v prostředí moci, přizpůsoboval se každému režimu, a teď si hraje na obránce národa. A právě proto je to celé tak neuvěřitelné. Ne proto, že se takoví lidé existují – ale proto, že je pořád volíme.

Když poslanec vyhrožuje občanům za to, že pomáhají obětem války, není to jen trapas. Je to varování, že hranice mezi svobodou a autoritářstvím je mnohem tenčí, než si myslíme. A jestli si ji nebudeme hlídat, tak se může stát, že nám ji jednou budou hlídat právě takoví lidé jako Miroslav Ševčík.

Článek je osobním názorem autora.

Zdroje:

https://www.forum24.cz/vlada-narodni-ostudy-politici-odsuzuji-sevcika-ktery-vyhrozoval-lidem-kvuli-sbirce-na-zbran-pro-ukrajinu?

https://publico.cz/cesko/zlobivy-sevcik-jake-afery-jsou-spojene-s-tvrdohlavym-ekonomem

https://ekonomickydenik.cz/pripad-sevcik-jak-se-byvaly-liberal-stal-proruskym-posukem-a-hrdinou-pro-dezolaty/