Londýnem kdysi jezdil vlak pro mrtvé. Rakve měly vlastní jízdenky a dokonce i cestovní třídy

V polovině 19. století už Londýn nevěděl, kam pohřbívat své mrtvé. Hřbitovy byly přeplněné, staré hroby se znovu otevíraly a na některých místech se rozkládající těla nacházela jen kousek pod podlahou kostela. Nakonec se našlo řešení. Mrtví se začali odvážet vlakem na obrovský hřbitov za městem. Měli vlastní nádraží, jízdenky a dokonce cestovali první, druhou nebo třetí třídou. A fungovalo to skoro 90 let.

Když v první polovině 19. století někdo v Londýně zemřel, čekala jeho rodinu kromě zařizování pohřbu ještě jedna nepříjemnost. Kam ho vlastně pochovat? Na hřbitovech totiž docházelo místo. A nešlo o to, že by se muselo trochu šetřit prostorem mezi jednotlivými hroby. Na některých už se pohřbívalo tak dlouho a tak intenzivně, že se při kopání nového hrobu běžně naráželo na ostatky předchozích nebožtíků.

Hrobníci si s tím často příliš hlavu nelámali. Kosti se odsunuly, případně rozbily, a pokračovalo se v práci. Ostatně co jiného měli dělat? Mrtvých přibývalo a hřbitov se nafouknout nedal. V Londýně tehdy žily více než dva miliony lidí. A město pořád rostlo.

Zvlášť odpudivou pověst měla kaple Enon Chapel, kde se pod podlahou pohřbívalo tak dlouho, až se z ní stalo jedno z nejhorších pohřebních míst ve městě. Odhady počtu pohřbených se různí, často se uvádí kolem dvanácti tisíc. To všechno v prostoru, který byl na takové množství těl naprosto nevhodný. Zápach pronikal nahoru do kaple, kde se přitom dál scházeli věřící. Těžko říct, jak tam dokázali vydržet.

A to nebyla jediná podobná kaple nebo hřbitov. Londýn měl takových míst víc. Vláda se nakonec rozhodla pohřbívání ve městě výrazně omezit, jenže tím vyvstala další otázka. Kam se všemi těmi mrtvými?

Někdo navrhl, že by se mohli vozit za Londýn. Hodně daleko za Londýn. A protože už tehdy existovala železnice, nebylo nutné spoléhat na koňské povozy. Tak se zrodil nápad na vlak pro mrtvé.

V roce 1852 dostala společnost London Necropolis and National Mausoleum Company od britského parlamentu povolení vybudovat nový hřbitov. Vybrala si Brookwood nedaleko města Woking, nějakých 40 kilometrů od Londýna.

Tam už byl s místem trochu jiný problém než v hlavním městě. Totiž že ho bylo všude dost. Kolem se rozkládala vřesoviště, lesy a pozemky, o které nebyl zrovna velký zájem. Dalo se tu tedy nakoupit poměrně levně. Navíc nedaleko vedla železnice, takže odpadala nutnost vozit nebožtíky celou tu dálku koňskými povozy. To by se ostatně dost prodražilo, zvlášť když s rakví museli cestovat také pozůstalí.

Kolik lidí se tu mělo pohřbívat? Vlastně tolik, kolik jen bude potřeba. Společnost počítala s miliony mrtvých. Nešlo jí o to postavit další hřbitov, který se za dvacet nebo třicet let zaplní a Londýn bude zase tam, kde byl. Brookwood měl vystačit na celé generace. Uvažovalo se dokonce v řádu staletí.

Jestli tomu jeho zakladatelé skutečně věřili, těžko říct. Každopádně do projektu vložili značné peníze. A protože Londýn neměl mrtvé kam dávat, zákazníků se nejspíš příliš neobávali. Jenže podobné plány mají jednu slabinu. Předpokládají, že se svět nebude příliš měnit.

Nakonec se ukázalo, že Londýn bude své mrtvé pohřbívat i jinde. Vznikaly další hřbitovy, později se rozšířila kremace a Brookwood nikdy nedosáhl takového počtu pohřbů, s jakým jeho zakladatelé původně počítali. To ale v roce 1854 ještě nikdo nevěděl. Hřbitov byl otevřen 13. listopadu a právě tehdy začala fungovat také železnice, která měla celý podnik zásobovat nebožtíky. A samozřejmě přivážet jejich příbuzné.

Pohřební vlak vyjížděl ze zvláštního londýnského nádraží poblíž Waterloo. Nebylo to tedy tak, že by někdo přinesl rakev na obyčejné nástupiště mezi cestující, kteří zrovna odjížděli na návštěvu příbuzných nebo za obchodem. Společnost měla vlastní prostory, kde se rakve přijímaly a připravovaly k přepravě. Pozůstalí mezitím čekali na odjezd.

A tady se dostávám k jedné z nejpodivnějších věcí na celé železnici. Cestovalo se ve třech třídách. Což by samo o sobě nebylo nic zvláštního, protože stejně fungovaly i běžné vlaky. Jenže třídy byly určeny také pro mrtvé. Kdo měl peníze, mohl si zaplatit přepravu rakve první třídou. Chudší rodiny využívaly druhou nebo třetí. Podle zaplacené částky se pak lišily také možnosti pohřbu.

Pro představu, v počátcích provozu stála přeprava rakve první třídou 2 libry a 10 šilinků, zatímco ve třetí třídě pouhou 1 libru. To byl pořádný rozdíl, zvlášť pro rodiny, které měly problém zaplatit vůbec nějaký pohřeb. Viktoriánská společnost si na společenské rozdíly potrpěla. A jak je vidět, smrt na tom mnoho nezměnila.

Oddělené byly dokonce čekárny pro cestující jednotlivých tříd. Bohatší pozůstalí nemuseli sedět vedle těch chudších. Těžko říct, jestli to někdo považoval za skutečně důležité ve chvíli, kdy právě pohřbíval někoho blízkého, ale taková byla tehdejší pravidla.

Jízdenky se prodávaly jak živým, tak mrtvým. Jen s tím rozdílem, že pro rakev pochopitelně stačila jednosměrná. Po pohřbu se totiž zpátky do Londýna vraceli pouze pozůstalí.

Cesta z Londýna trvala přibližně hodinu. Vlak nejprve využíval běžnou trať společnosti London and South Western Railway, po které jezdily také osobní a nákladní soupravy. U Brookwoodu pak odbočil na zvláštní kolej vedoucí přímo do hřbitova.

Na hřbitově byly dokonce dvě železniční stanice. Brookwood byl totiž rozdělený podle náboženského vyznání a každá stanice obsluhovala jinou část. Na jedné vystupovali anglikáni, na druhé ostatní. Dnes už nám takové rozdělení může připadat zbytečné, ale v tehdejší Anglii se na podobné věci dost hledělo. A to i po smrti.

Když vlak zastavil, zaměstnanci vyložili rakve a jednotlivé rodiny se rozešly ke svým hrobům. Na hřbitově byly také kaple, takže se tam mohly konat celé pohřební obřady. Nebylo přitom neobvyklé, že jeden vlak přivezl několik rakví najednou. Každá rodina si pak vyřizovala svůj pohřeb zvlášť. Jenže zpátky do Londýna se odjíždělo společně. Kdo měl obřad rychle za sebou, musel počkat na ostatní. Což asi nebylo zrovna příjemné, zvlášť když měl člověk za sebou pohřeb někoho blízkého a chtěl už být doma.

V roce 1866 se na Brookwoodu uskutečnilo 3 842 pohřbů. To už je slušné množství. Když si člověk představí všechny ty rakve, smuteční hosty a zaměstnance, kteří se o ně museli postarat, musel být na hřbitově některé dny docela ruch.

Ne všichni byli z nového způsobu pohřbívání nadšení. Zvlášť představitelé anglikánské církve měli k projektu řadu výhrad. Po staletí totiž pohřby organizovaly jednotlivé farnosti. Teď se objevila soukromá firma, která chtěla pohřbívání provozovat jako podnikání. Nabízela přepravu, hrobová místa a další služby, za které se platilo podle ceníku.

Některým duchovním to připadalo nevhodné. A možná jim také vadilo, že by církev mohla přijít o část svého dosavadního vlivu. Londýnský biskup měl navíc výhrady k tomu, že se v jednom vlaku budou přepravovat zesnulí různých vyznání. Podobné obavy se dnes mohou zdát malicherné, ale tehdy šlo o otázky, které dokázaly vyvolat vážné spory. Objevovaly se také pochybnosti, zda je vůbec důstojné podřizovat pohřeb železničnímu jízdnímu řádu.

Jenže na druhé straně tu byly rodiny, pro které znamenala železnice výrazně levnější možnost, jak své blízké pohřbít. Přeprava rakve koňským povozem na takovou vzdálenost by stála mnohem více peněz. A tak se navzdory námitkám pohřební vlaky staly běžnou součástí londýnského života.

Na Brookwoodu se navíc časem začali pohřbívat i lidé, se kterými se při jeho zakládání příliš nepočítalo. Nešlo už jen o anglikány a další protestanty. Přibývali zesnulí jiných vyznání, pro které se postupně vyčleňovaly vlastní části hřbitova. Londýn byl ostatně plný lidí, kteří pocházeli z nejrůznějších koutů světa, a na Brookwoodu to začalo být znát.

Člověk by možná čekal, že taková železnice vydržela jen pár let. Jenže pohřební vlaky jezdily ještě dlouho poté, co se v Londýně objevily první automobily. A zpočátku se ani nezdálo, že by s nimi chtěl někdo skončit. V roce 1902 si společnost dokonce pořídila nové nádraží na Westminster Bridge Road. To původní už jí nestačilo, a tak se investovalo do větší a lépe vybavené budovy. V té době měla železnice za sebou téměř půl století provozu.

Nádraží na Westminster Bridge Road mělo vlastní čekárny, kanceláře a samozřejmě prostory pro rakve. Zvenčí přitom nepůsobilo nijak zvlášť nápadně. Kdo nevěděl, co se uvnitř odehrává, mohl kolem projít bez povšimnutí. Jenže svět už byl jiný než v roce 1854.

Automobily se postupně stávaly běžnou součástí dopravy a pohřební služby začaly používat motorové vozy. Přepravit rakev několik desítek kilometrů přestával být takový problém. Rodiny navíc stále častěji využívaly jiné hřbitovy nebo krematoria.

Pohřební vlak tak ztrácel svůj původní význam. Přesto jezdil dál. Definitivní konec přišel až během druhé světové války. V noci z 16. na 17. dubna 1941 zasáhlo Londýn rozsáhlé německé bombardování. Poškozeno bylo také nádraží London Necropolis Railway a jeho železniční zázemí.

Oprava by stála značné peníze. A protože už o přepravu rakví vlakem nebyl takový zájem, společnost nakonec rozhodla, že provoz neobnoví. Tím skončila historie železnice, která téměř 90 let vozila mrtvé z Londýna na hřbitov za městem. Část někdejšího nádraží na Westminster Bridge Road přitom přežila a stojí dodnes. Většina kolemjdoucích nejspíš vůbec netuší, že právě odtud kdysi odjížděly pohřební vlaky.

Samotný hřbitov bombardování ani zánik železnice nijak zásadně neohrozily. Brookwood existuje dodnes a stále slouží svému původnímu účelu. Je to obrovské pohřebiště s dlouhými cestami, starými náhrobky a vzrostlými stromy. Některé části působí skoro jako park. A kdo ví, kde hledat, může objevit také pozůstatky někdejší železnice.

Koleje už dávno zmizely, stejně jako původní hřbitovní nádraží. Jejich existenci připomínají především staré fotografie, plány a několik dochovaných stavebních prvků. Zajímavé je, že původní představy zakladatelů se nikdy nenaplnily. Brookwood měl být obrovským pohřebištěm, které vyřeší problém Londýna na mnoho dalších generací. Jenže město se dál vyvíjelo, vznikaly nové hřbitovy a postupně se měnily také pohřební zvyklosti. Nakonec se ukázalo, že žádná jediná nekropole pro celý Londýn potřeba nebude.

Přesto pohřební železnice nebyla žádným neúspěšným výstřelkem. Fungovala téměř 90 let a přepravila tisíce rakví i smutečních hostů. V době svého vzniku navíc nabízela řešení problému, se kterým si Londýn opravdu nevěděl rady.

Dnes nám připadá zvláštní, že někdo mohl přijít na nádraží, koupit jízdenku pro sebe a zároveň zaplatit přepravu rakve první nebo třetí třídou. Jenže tehdy na tom nebylo nic neobvyklého.

Lidé nastoupili, vlak je odvezl na hřbitov, proběhl pohřeb a odpoledne se zase vrátili domů. A druhý den přijel další vlak.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://historicengland.org.uk/listing/what-is-designation/heritage-highlights/cemetery-railway-line

https://brookwoodcemetery.com/history/

https://www.demorgan.org.uk/brookwood-cemetery-and-the-london-necropolis-train

https://tbcs.org.uk/cemetery_railway.html