Město mizelo pod vodou a Šiniči Sató dál fotografoval. Snímky z Japonska dodnes nahánějí hrůzu

Šiniči Sató žil v japonském městečku Minamisanriku a živil se fotografováním. Měl tam rodinu, dům a společně s rodiči provozoval fotografický ateliér. Když 11. března 2011 udeřilo silné zemětřesení, nejprve pomohl rodině dostat se do bezpečí. Potom ale vzal fotoaparát a vyrazil na kopec, odkud bylo vidět na velkou část města. Chtěl fotografovat, co se děje. A podařilo se mu zachytit něco, co si do té doby asi ani nedokázal představit. Na jeho snímcích voda postupně zaplavuje ulice, odnáší auta a dostává se až ke střeše třípatrové budovy, na které se ukrývali lidé. Někteří se ještě pokoušeli zachytit zábradlí a různých konstrukcí. Mnozí nepřežili. Sató se zachránil, jenže když se později mohl vrátit domů, žádný domov už neměl. Tsunami mu odnesla dům i ateliér. Zůstaly mu fotografie, které toho dne pořídil.

Minamisanriku leží na severovýchodě Japonska, na ostrově Honšú. Je to takové menší přímořské město, kolem kterého jsou kopce a spousta různých zálivů. Pobřeží tu není rovné, naopak se všelijak zařezává do pevniny. Pro rybáře je to docela příhodné místo. A také se tu rybolovem živila velká část obyvatel. Další chovali ústřice, zpracovávali ryby nebo měli nějakou jinou práci spojenou s mořem. Zkrátka nic neobvyklého na japonské poměry.

S mořem ale měli zdejší lidé už i špatné zkušenosti. A ne zrovna malé. V roce 1960 například Minamisanriku zasáhla tsunami, která vznikla po zemětřesení v Chile. Člověk by možná ani nečekal, že něco, co se odehraje tak daleko, může způsobit neštěstí až v Japonsku. Jenže tsunami dokáže přes Tichý oceán urazit tisíce kilometrů. A v tomto případě skutečně dorazila až k japonskému pobřeží, kde napáchala značné škody.

Podobných událostí zažilo Japonsko víc. A tak se místní už odmala učili, co dělat, když přijde silné zemětřesení. Hlavně nezůstávat u moře a pokud možno se co nejrychleji dostat někam výš. Ve městě k tomu byly vyznačené únikové cesty, fungoval varovný rozhlas a některé budovy měly sloužit jako úkryt pro lidi, kteří by se na okolní kopce nestihli dostat.

Jednou z takových budov bylo i místní centrum krizového řízení. Mělo tři patra a na první pohled vypadalo dost bytelně. Navíc se při jeho stavbě počítalo s tím, že by mělo vydržet i tsunami. A tak se není čemu divit, že když 11. března 2011 přišlo zemětřesení, část lidí hledala záchranu právě tam.

Jenže jedna věc je, s jak vysokou vodou se při stavbě počítá, a druhá, jaká nakonec opravdu přijde. Tsunami toho dne byla podstatně vyšší než ta z roku 1960. Voda se dostala až nad střechu budovy, která měla lidi chránit. A pro ty, kdo tam zůstali, už v tu chvíli prakticky nebylo kam utéct.

V Minamisanriku žil také Šiniči Sató, místní fotograf narozený v roce 1966. Společně s rodiči provozoval fotografický ateliér Saryo Studio. Fotografování pro něj tedy nebylo jen koníčkem nebo příležitostnou prací. Bylo to rodinné živobytí a město znal od dětství.

Fotografoval jeho obyvatele, jejich každodenní život a nejrůznější události. Měl tak něco, co novináři přijíždějící zvenčí nemohli mít. Ke zdejším lidem i místům ho vázaly osobní vzpomínky. A právě on se měl stát jedním z těch, kteří zachytili poslední minuty starého Minamisanriku.

Byl pátek 11. března 2011, krátce před třetí hodinou odpoledne. Většina lidí byla ještě v práci, děti ve školách, zkrátka docela obyčejný den. Ve 14:46 se ale začala třást země. A nebylo to žádné krátké zachvění, na jaké jsou Japonci celkem zvyklí. Otřesy trvaly několik minut a byly tak silné, že se lidé místy sotva udrželi na nohou. Z polic a skříní padaly věci, budovy se kymácely a leckde se poškodily silnice.

Epicentrum zemětřesení leželo v Tichém oceánu, východně od japonského ostrova Honšú. Jeho tzv. magnitudo dosáhlo hodnoty 9,0 až 9,1, záleží na tom, z jakého měření vycházíme. To číslo vám možná samo o sobě mnoho neřekne. Pro představu, zemětřesení o magnitudu 9 uvolní přibližně tisíckrát více energie než zemětřesení o magnitudu 7. A i sedmička dokáže způsobit pořádnou katastrofu.

V Japonsku do té doby tak silné zemětřesení přístroje nikdy nezaznamenaly. Patřilo dokonce mezi několik nejsilnějších na celé planetě. Už samotné otřesy napáchaly značné škody a na řadě míst přestala fungovat elektřina nebo telefonní spojení. Jenže pro obyvatele pobřežních měst mělo to nejhorší teprve přijít.

Pod mořským dnem se mezitím odehrálo něco ještě mnohem horšího. Při pohybu zemských desek se prudce přemístila část mořského dna a rozhýbala ohromnou masu vody. Směrem k pobřeží se začaly šířit vlny tsunami.

Zpočátku nemusely na otevřeném moři působit nijak mimořádně. Teprve v mělké vodě u pobřeží jejich výška prudce narůstala. V některých místech se pak voda valila do vnitrozemí s takovou silou, že odnášela domy, automobily, lodě i celé konstrukce.

Sató si po zemětřesení uvědomil, že se blíží nebezpečí. Nejprve se postaral o to, aby jeho rodina odešla do bezpečí. Potom vzal fotoaparát, nasedl do auta a vyjel na vyvýšené místo, odkud měl výhled na město. Místo útěku někam daleko se rozhodl fotografovat.

Z místa, na kterém Sató stál, bylo vidět velkou část níže položeného města. V záběru se nacházela také třípatrová budova městského krizového řízení, která měla při podobných událostech sloužit jako důležité centrum pomoci.

Na její střeše se shromáždili lidé. Někteří tam pracovali, jiní se sem uchýlili před vodou. Budova působila jako poměrně bezpečné místo. Měla několik podlaží a pevnou konstrukci. Jen málokdo si asi dokázal představit, že ani její výška nemusí stačit.

Jedna ze Satóových fotografií vznikla přibližně v 15:23, krátce před příchodem hlavní ničivé vlny. Jsou na ní vidět lidé na střeše budovy a v pozadí nemocnice Šizugawa.

Je to zvláštní fotografie. Člověk na ní ví, co přijde, ale lidé v záběru ještě stojí na místě, které jim má poskytnout ochranu. Zatím není patrné, že se za okamžik ocitnou v boji o život. Potom začala voda pronikat do ulic.

Sató nepřestával fotografovat. Na dalších snímcích je vidět, jak hladina stoupá, jak mizí silnice a jak se proud postupně dostává mezi budovy. Voda se valila městem a brala s sebou všechno, co jí stálo v cestě. Nakonec zaplavila i budovu krizového řízení. Její tři podlaží zmizela pod vodou a nad hladinou zůstávaly jen nejvyšší části střechy, zábradlí a anténní konstrukce. Na nich se lidé pokoušeli udržet.

Z přibližně třiceti osob, které se v kritických chvílích nacházely na střeše, přežilo jen deset. Mezi zachráněnými byl i starosta města Džin Sató, který se spolu s ostatními držel konstrukce nad rozbouřenou vodou. Fotograf Šiniči Sató později vzpomínal, že při pořizování snímků byl překvapivě klidný. Sledoval katastrofu přes hledáček a dál mačkal spoušť. Teprve fotografie pak ukázaly, jak rychle se situace měnila.

Fotografie Satóa zde.

Mezi lidmi, kteří toho dne zůstali v budově krizového řízení, byla i 24letá Miki Endó. Pracovala na městském úřadě a měla na starosti mimo jiné hlášení místního rozhlasu. Když přišlo zemětřesení a krátce nato varování před tsunami, začala obyvatele vyzývat, aby utekli od pobřeží. Její hlas se rozléhal ulicemi, lidé ho slyšeli z reproduktorů na sloupech. V Japonsku je takový systém docela běžný, používá se nejen při katastrofách, ale třeba i k různým běžným oznámením.

Miki hlášení několikrát opakovala. Vyzývala lidi, aby nezůstávali doma a co nejrychleji se dostali někam do kopců. Sama přitom zůstávala v budově, kde pracovala. Byli tam i další zaměstnanci úřadu, kteří se snažili zajistit evakuaci a předávat informace. Zpočátku asi nikdo nepředpokládal, že by se voda mohla dostat až nad střechu třípatrové budovy. Nakonec se ale stalo právě to.

Miki při tsunami zahynula. Po katastrofě se o ní začalo psát i v zahraničí a její příběh dodnes patří k těm nejznámějším z Minamisanriku. Často se připomíná, že svým varováním mohla zachránit řadu životů. Kolik lidí ji skutečně slyšelo a rozhodlo se díky tomu utéct, se už asi nikdy nedozvíme. Někteří obyvatelé ostatně začali utíkat hned po zemětřesení, ještě než se rozhlas vůbec ozval.

V budově zahynuli i další lidé. Podle údajů místního památníku přišlo přímo tam a v nejbližším okolí o život 43 osob, mezi nimi 33 zaměstnanců města. Na střeše se sice několika lidem podařilo přežít, ale většinu voda strhla.

A přitom to nebyla nějaká stará, polorozpadlá stavba, která by při prvním větším náporu spadla. Budova byla postavená právě s vědomím, že město může znovu zasáhnout tsunami. Při plánování se přihlíželo i k tomu, co se tu stalo v roce 1960. Tehdy do Japonska dorazila vlna po zemětřesení v Chile a v této oblasti dosahovala přibližně 5,5 metru. To už samo o sobě není málo. Stačí si představit vodu sahající někam k oknům druhého patra.

V roce 2011 ale přišlo něco úplně jiného. Vlna v Minamisanriku dosáhla zhruba 15,5 metru. O deset metrů víc než při předchozí katastrofě. Ocelová konstrukce budovy sice vydržela, ale k čemu to bylo lidem na střeše, když se přes ně převalila voda? Ti, kteří přežili, se zachytili zábradlí nebo anténních konstrukcí a nějakým způsobem se na nich udrželi. Ostatní takové štěstí neměli.

Podle rekonstrukce událostí dorazila voda k budově kolem 15:25 a přibližně v 15:33 ji zcela pohltila. Stačilo několik minut.

Šiniči Sató katastrofu přežil. Jeho rodný kraj se ale změnil k nepoznání. Voda zničila jeho rodinný dům i fotografický ateliér, který provozoval společně s rodiči. Přišel o vybavení a prakticky o všechno, co k jeho dosavadnímu životu patřilo. Zachránil však fotoaparát, který si vzal při evakuaci.

Nepřestal fotografovat ani po tsunami. Přitom sám přišel o dům i ateliér, který provozoval společně s rodiči. Měl tedy dost vlastních starostí, podobně jako ostatní obyvatelé Minamisanriku. Někdo hledal své příbuzné, jiný zjišťoval, jestli mu vůbec něco zůstalo. A do toho bylo potřeba sehnat jídlo, pitnou vodu a nějak vyřešit, kde bude člověk spát. Sató ale dál chodil po městě s fotoaparátem. Fotografoval rozbité domy, ulice zavalené troskami, později také odklízení sutin a lidi, kteří se pomalu začínali vracet.

Pro něj to navíc nebyly jen nějaké cizí domy a ulice. V Minamisanriku vyrůstal, znal tam spoustu lidí a řadu míst fotografoval už dávno před katastrofou. Teď se na ně díval znovu, jenže často z nich nezbylo skoro nic. A některé se později změnily natolik, že už ani nepřipomínaly město, které znal.

Fotografií postupně přibývalo a ještě v roce 2011 z nich vznikla kniha Photo Letter from Minami Sanriku 2011.3.11–2011.9.11. Zachycovala prvních šest měsíců po tsunami. Tedy nejen samotnou spoušť, ale i to, co následovalo, když voda opadla a lidé se museli nějak pustit do dalšího života. Což nebylo vůbec jednoduché. V některých částech města nezůstalo prakticky nic, co by se dalo opravit.

Kniha vzbudila v Japonsku značnou pozornost. V roce 2012 za ni Sató získal fotografickou cenu Kodansha Publication Culture Award. Pro fotografa, který ještě nedávno provozoval rodinný ateliér v malém přímořském městě, to bylo významné ocenění.

Sató později vysvětloval, že chtěl svému rodnému městu fotografováním nějak pomoci. A také uchovat vzpomínky na to, jak vypadalo a co se s ním stalo. Ostatně spousta věcí už se vrátit nedala. Domy se mohly postavit znovu, silnice opravit, přístav obnovit. Ale staré Minamisanriku, tak jak ho lidé znali před 11. březnem, už bylo pryč. A právě na jeho fotografiích z něj alespoň něco zůstalo.

Po tsunami z 11. března 2011 zůstala na japonském pobřeží obrovská spoušť. Tisíce mrtvých, další lidé nezvěstní, celé čtvrti srovnané se zemí. Statisíce Japonců musely opustit své domovy a mnozí se už neměli kam vrátit. A do toho ještě přišly problémy v jaderné elektrárně Fukušima Daiiči, kterou tsunami vážně poškodila. O té se pak psalo snad po celém světě. O některých menších městech, kde voda napáchala podobně strašné škody, už tolik ne.

Minamisanriku se z toho vzpamatovávalo dlouho. Ono také nebylo moc na co navazovat, když v některých částech města nezůstalo skoro nic. Nejdřív se odvážely trosky, pak se začalo řešit, kde vlastně postavit nové domy. Vrátit všechno na původní místo by totiž znamenalo riskovat, že při další tsunami dopadne město podobně. A tak se část zástavby přesunula výš do kopců. Změnily se silnice, vznikly nové obytné čtvrti a postupně se obnovoval i přístav. Dnes už Minamisanriku zase funguje, ale vypadá dost jinak než před rokem 2011.

Jedna z poničených budov ovšem zůstala stát. Ta, na jejíž střeše se tehdy tísnili lidé a kterou fotografoval Šiniči Sató. Z někdejšího centra krizového řízení toho moc nezbylo. Stěny voda odnesla, okna zmizela a uvnitř už není prakticky nic. Jen ocelové sloupy, nosníky, schodiště a kusy zábradlí. Konstrukce má načervenalou barvu a na fotografiích působí skoro jako nějaká rozestavěná budova. Jenže ona se nestaví. Takhle ji zanechala tsunami.

Docela dlouho se přitom nevědělo, co s ní bude. Část obyvatel chtěla, aby zůstala zachovaná jako připomínka katastrofy. Jiní byli proti. A těm se vlastně nedá moc divit. Když člověk v takové budově přišel o někoho blízkého, asi se mu nechce dívat se na ni pokaždé, když jde kolem. Nakonec ale převážil názor, že by se bourat neměla.

Dnes stojí uprostřed pamětního parku. Kolem jsou upravené cesty, zeleň a místa, kam lidé chodí vzpomínat na oběti. Nedaleko je také Minamisanriku 311 Memorial, kde se návštěvníci mohou seznámit s vyprávěním těch, kteří tsunami přežili. A nejen s tím, co se dělo během samotné katastrofy. Pro řadu zdejších lidí totiž nebylo nejtěžší jen těch několik minut, kdy se městem valila voda. Museli pak nějak žít dál, často bez domu, práce a někdy i bez velké části rodiny.

Satóovy fotografie nezachycují pouze následky, ale samotný okamžik, kdy se město měnilo v trosky. Na prvních snímcích jsou ještě rozeznatelné budovy, ulice a lidé. O několik minut později už některá z těchto míst mizí pod vodou. A to je na nich možná nejděsivější. Nejde o anonymní záběry nějaké vzdálené katastrofy. Víme, kde vznikly, kdo je pořídil a co se stalo s lidmi na střeše jedné z budov. Víme také, že jejich autor se po katastrofě neměl kam vrátit.

Zůstaly mu ale fotografie. A díky nim si lze dodnes připomenout, jak vypadalo několik posledních minut města, které se už nikdy nevrátilo do své původní podoby.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.businessinsider.jp/article/230862/

https://factsanddetails.com/japan/cat26/sub161/item1673.html

https://www.reconstruction.go.jp/english/topics/GEJE/

https://www.preventionweb.net/news/scientists-unearth-clues-understand-what-made-2011-tsunami-japan-so-massive

https://m311m.jp/cms/wp-content/uploads/2022/08/3-1-3_en.pdf

https://www.adk.jp/en/news/2337/

https://www.caloes.ca.gov/wp-content/uploads/Preparedness/Documents/PA_Case_Study_4_Tsunami.pdf

https://www.japan-guide.com/e/e5027.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/podivejte-se-jak-se-zmenilo-japonsko-po-tsunami-265920