Nejstarší strom Evropy? Skotský tis může být starý až 5 000 let, kmen se rozpadl, ale on žije dál

Ve Skotsku stojí jeden starý tis. Na tom by nebylo nic zvláštního, tisů tam roste spousta. Jenže tenhle je trochu jiný. Nikdo přesně neví, kdy vyrostl, ale některé odhady mluví o třech, čtyřech, dokonce i pěti tisících letech. To už je doba, kterou si člověk docela těžko představuje. A přitom ten strom pořád žije. Najdeme ho na malém hřbitově ve vesnici Fortingall, kde se kolem něj za tu dobu vystřídalo kdo ví kolik generací lidí. Jeho původní kmen už dávno zmizel, ale zbytek stromu roste dál. A místní si o něm vyprávějí i jednu dost podivnou legendu.

Fortingall leží ve skotském Perthshiru, nedaleko jezera Loch Tay. Je to malá vesnice, kde najdete několik starých domů, kostel, hřbitov a kolem typickou skotskou krajinu. Kopce, louky, pastviny. Žádné velké město ani místo, kam by běžně mířily davy turistů. Přesto sem lidé jezdí. Právě kvůli stromu, který roste u místního kostela.

Kdo ho ale uvidí poprvé, možná bude trochu překvapený. Fortingallský tis totiž nevypadá jako jeden obrovský strom s mohutným kmenem. Spíš jako několik menších stromů, které rostou vedle sebe. Mají společnou korunu, ale mezi jednotlivými částmi kmene jsou velké mezery. Kdysi to tak nebylo…

Původně měl tis jeden obrovský kmen. Jenže během staletí jeho vnitřek postupně odumíral, dřevo trouchnivělo a rozpadalo se. Nakonec zůstaly jen živé části po obvodu. Ty pokračovaly v růstu, zatímco střed, který by nám dnes mohl prozradit nejvíc o jeho minulosti, zmizel. A právě kvůli tomu se dnes nedá přesně určit, jak je vlastně starý.

Když chceme zjistit stáří stromu, obvykle se počítají letokruhy. U Fortingallského tisu ale něco takového nepřipadá v úvahu. Jeho nejstarší dřevo už neexistuje a vrtání do zbývajících živých částí by nemuselo přinést odpověď.

Odborníci se proto musejí spoléhat na staré záznamy, rozměry kmene a znalosti toho, jak tisy rostou. A tady nastává problém. Tis může růst opravdu hodně pomalu. Navíc neroste celý život stejnou rychlostí. Někdy přirůstá víc, jindy se jeho růst téměř zastaví. Z obvodu kmene tedy nelze jednoduše vypočítat, kolik let strom žije.

Dlouho se uvádělo, že Fortingallskému tisu je něco mezi třemi a pěti tisíci lety. Někde se psalo dokonce o ještě vyšším stáří. Jenže ono se to vlastně nedá pořádně zjistit. A tak se dnes část odborníků přiklání spíš ke dvěma až třem tisícům let. Což je sice o dost méně, ale pořád mluvíme o stromu, který mohl růst už v době, kdy se v Británii teprve začínalo ve větší míře používat železo.

A pokud jsou správné ty starší, vyšší odhady? Pak by mohl pamatovat dokonce dobu bronzovou. Žádní Římané, žádné Skotsko, jak ho známe dnes. Lidé žili v malých osadách, měli svá políčka, chovali dobytek a vyráběli nástroje z bronzu, později ze železa. O tom, co se dělo někde daleko za mořem, nejspíš většina z nich neměla ani tušení. A tenhle tis už možná stál na svém místě. Tehdy samozřejmě ještě nebyl žádným obrem. Možná to byl docela obyčejný malý stromek, kterého si nikdo ani nevšímal.

O tom, jak Fortingallský tis vypadal před několika staletími, máme naštěstí alespoň písemné zprávy. V roce 1769 ho viděl skotský cestovatel Thomas Pennant, který později své zážitky popsal v cestopisu. Uvedl, že obvod kmene dosahoval přibližně 56 stop, tedy něco přes sedmnáct metrů.

Sedmnáct metrů kolem jediného kmene. To už je pořádný strom. Jenže ani tehdy nebyl v původním stavu. Kmen byl dutý a značně poškozený. Lidé si z něj odlamovali kousky dřeva, které si odnášeli domů. Někdo chtěl mít památku na tak starý strom, jiný zřejmě jen zkoušel, jestli z něj dokáže něco ulomit.

Podle starých vyprávění si v dutém kmeni hrávaly děti. A dokonce se objevují zprávy o tom, že se uvnitř rozdělával oheň. To už dnes zní dost šíleně. Jenže před dvěma nebo třemi sty lety se na podobné věci hledělo jinak. Starý strom mohl být místní zajímavostí, ale ještě to neznamenalo, že ho někdo bude důsledně chránit.

Postupně se tak jeho stav zhoršoval. Jednotlivé části kmene se oddělovaly, dřevo mizelo a z původního mohutného stromu nakonec zůstalo to, co vidíme dnes. V 19. století už byl tis natolik poškozený, že kolem něj nechali postavit ochrannou zídku. Ta tam stojí dodnes.

Staré popisy jeho rozměrů jsou pro odhad stáří docela důležité. Bez nich bychom o někdejší velikosti kmene věděli mnohem méně.

To je další zajímavá otázka. Na Britských ostrovech není zase tak neobvyklé narazit na starý tis u kostela nebo na hřbitově. Některé z těch stromů tam přitom rostly už dávno předtím, než někoho napadlo na jejich místě postavit kostel. A právě to je zajímavé. Je docela možné, že některá taková místa byla pro lidi důležitá už v dobách, kdy o křesťanství neměli ani ponětí.

Tisy ostatně nebyly jen tak obyčejné stromy. Už naši dávní předkové si museli všimnout, že zatímco jiné stromy odumírají, tis dokáže přežívat celá staletí. Někdy mu uhnije půlka kmene, ale on si klidně roste dál. A zelený zůstává i přes zimu. Není tedy divu, že si ho lidé začali spojovat se smrtí, ale také s představou, že život může nějakým způsobem pokračovat.

Má ovšem i jednu nepříjemnou vlastnost. Je jedovatý. A to pořádně. Jedovaté jsou jeho jehlice, kůra i semena. Jen ta červená dužina kolem semene toxická není. Samotné semeno už ale ano, takže rozhodně nejde o něco, co by člověk měl jen tak ochutnávat.

A co Fortingall? Je možné, že tamní tis byl posvátný už před příchodem křesťanství. Třeba se u něj lidé scházeli, možná tam prováděli nějaké obřady. Nebo ho prostě jen považovali za výjimečný strom, protože už tehdy byl neobvykle starý. To ale nevíme. Žádný přímý důkaz, že se u něj skutečně odehrávaly nějaké pohanské rituály, se nedochoval.

Víme ale, že strom měl své místo v místních tradicích i mnohem později. Podle zpráv z 19. století například pohřební průvody procházely mezerou mezi částmi jeho rozpadlého kmene.

S Fortingallským tisem se pojí také legenda, která na první pohled působí skoro neuvěřitelně. Podle ní se totiž přímo ve Fortingallu narodil Pontius Pilát. Ano, římský místodržitel Judeje, který podle novozákonního vyprávění rozhodoval o osudu Ježíše Krista.

Místní příběh vypráví, že Pilátův otec přišel do oblasti dnešního Skotska jako římský vyslanec. Tam se měl seznámit s místní ženou, s níž měl syna. Malý Pontius pak údajně vyrůstal ve Fortingallu a hrával si právě pod starým tisem.

Jenže historicky to celé dost pokulhává. O Pilátově mládí sice mnoho nevíme, ale nemáme žádný spolehlivý důkaz, že by se narodil ve Skotsku. A už vůbec ne, že by jeho otec navštívil Fortingall. Navíc Římané začali pronikat do severní Británie až desítky let po Pilátově narození. Představa, že by jeho otec působil v této oblasti jako římský úředník, tak příliš neodpovídá tomu, co o tehdejších dějinách víme. Příběh se přesto vypráví dodnes.

A možná je to vlastně docela pochopitelné. Když má vesnice strom starý několik tisíc let, lidé k němu časem začnou připojovat různé příběhy. Některé mohou mít skutečný základ, jiné vzniknou až mnohem později. Ten o Pilátovi patří nejspíš do druhé skupiny.

V roce 2015 se Fortingallský tis znovu objevil v novinách. Tentokrát kvůli něčemu, co překvapilo i botaniky.

Fortingallský tis byl odjakživa považovaný za samčí strom. Tisy totiž mají jednu zvláštnost. Většinou existují zvlášť samčí a samičí jedinci. Samčí produkují pyl, zatímco na samičích se objevují semena obalená červenými dužnatými míšky. A právě ty se v roce 2015 objevily na jedné z větví Fortingallského tisu. Což bylo docela překvapení, protože tam vlastně neměly co dělat.

Všimli si toho botanici z Královské botanické zahrady v Edinburghu. A brzy se o tom začalo psát i v novinách. Některé dokonce hlásaly, že několik tisíc let starý strom změnil pohlaví. Tak jednoduché to ale nebylo. Samičí se stala jen jedna malá část koruny, zbytek stromu dál vytvářel pyl jako předtím.

A není to ani úplně ojedinělý případ. U tisů už botanici podobné změny zaznamenali, i když se s nimi nesetkávají zrovna každý den. Tady to samozřejmě přitáhlo větší pozornost. Přece jen šlo o jeden z nejstarších a nejznámějších stromů ve Skotsku. Botanici nakonec několik semen odebrali, aby je mohli uchovat a dál zkoumat.

A tak se ukázalo, že i strom, který lidé pozorují už několik staletí, je stále dokáže něčím překvapit.

Fortingallský tis je dnes chráněný a návštěvníci si ho mohou prohlédnout za nízkou kamennou zídkou. Jeho kmen už nikdy nebude vypadat jako v době, kdy ho popisoval Thomas Pennant. Z původního dřeva zůstalo jen velmi málo. Strom ale stále žije.

U tisů je zajímavé, že jim nemusí vadit ani to, když jim postupně odumře velká část kmene. Dokud zůstane dost živého dřeva, mohou růst dál. Někdy dokonce vytvoří nové kořeny nebo výhony. A po několika staletích pak takový tis vypadá, jako by na jednom místě rostlo několik samostatných stromů. Přitom jde pořád o ten původní.

Jenže ani tis samozřejmě nevydrží úplně všechno. Může onemocnět, poškodit ho může bouře nebo třeba dlouhé sucho. A pak je tu člověk. Zrovna Fortingallský tis by o tom mohl vyprávět své. Lidé z něj kdysi odlamovali kusy dřeva, odnášeli si je na památku a příliš je netrápilo, že tím strom ničí. Kolik dřeva takhle za ta léta zmizelo, už nikdo nespočítá.

Jak dlouho ještě Fortingallský tis vydrží, těžko říct. Může tu stát další stovky let. Možná i déle.

Je docela zvláštní pomyslet na to, kolik se toho kolem něj už odehrálo. Když byl mladý, možná ještě nikdo v okolí neznal železné nástroje. Později přišli Římané, vznikala království, stavěly se kostely a měnily se hranice. Lidé se rodili, umírali a na jejich místo přicházeli další.

Tis mezitím rostl. Někdy pomalu, někdy rychleji. Části jeho kmene odumíraly a jiné je nahrazovaly. A dnes stojí na malém skotském hřbitově, kde si ho návštěvníci fotografují přes kamennou zídku.

Možná mu nejsou čtyři ani pět tisíc let, jak se občas píše. Třeba je podstatně mladší. Jenže i kdyby měl „pouhé“ dva tisíce let, pořád by šlo o strom, který tu rostl v době, kdy se teprve začínaly psát mnohé kapitoly evropských dějin. A to je samo o sobě dost neuvěřitelné.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://allthatsinteresting.com/fortingall-yew-tree

https://www.historic-uk.com/CultureUK/Fortingall-Yew/

https://fortingall-graveyard.org.uk/yew-tree/