Článek
Je to pár dní, kdy ve zprávách kolovala historka o tom, jak se zákazníci poprali o nějaké zlevněné slunečníky v outletové prodejně. Videozáznam pořízený jedním z „diváků“ veřejnosti poskytl dokonalý obraz dvou znesvářených stran, které se přetahovaly o zlevněný slunečník. Nechyběly nadávky, pokřik, napětí, které by se dalo krájet.
Úplně se necítím být oprávněný k tomu, abych jakkoliv hodnotil to, zda zlevněný slunečník za nějaké to přetahování se vůbec stojí. Každý máme hodnotový žebříček jiný a co já můžu chápat jako něco, co pro mě nemá přílišný význam, může být pro jiného zcela zásadní. Tedy i slunečník může být pro někoho tak důležitý nebo žádoucí, že je pro něj schopný leccos udělat. Tak jako bych třeba já udělal pro něco, co by zase nezajímalo druhého.
Problém však vnímám v chování, které zúčastnění předvedli. Slunečníků zřejmě nebylo mnoho a cena byla natolik atraktivní, že dokázala některým lidem zatemnit mozek. Jak jinak si vysvětlit, že jim nebylo hloupé se o něco takového přetahovat a předvést takové trapné divadlo? Podobná videa a historky byly dříve zmiňované především v souvislosti se zlevněnými potravinami, kde by člověk ještě dokázal pochopit, že se o levné jídlo jsou někteří schopní poprat. Možná trpí často hladem, i když nepatříme mezi chudé země. Nepochybuji však, že tu žije mnoho lidí, kteří mají tak hluboko do kapsy, že žaludek se jim často svírá naprázdno.
U jídla ještě pochopím, hlad je mrcha. U zboží typu slunečník nepochopím, ale podobné hádky mě v outletových prodejnách nebo v den počátku akce v některých řetězcích příliš nepřekvapí. O víkendu jsem však vyrazil do zahradnictví a tam bych rozhodně nic takového nečekal. To jsem se však velmi mýlil.
Jaro vybízí k návštěvám zahradnictví
Byla sobota, víkendový den. Možná už tady jsem trochu podcenil situaci, protože víkendové dny bývají v obchodech na tržbu bohatší než ve dnech pracovního týdne. V kombinaci se začátkem zahradní sezóny to vytvořilo doslova nebezpečnou kombinaci, aspoň pro někoho, jako jsem já, kdo má rád klid a prostor kolem sebe a nechce se nikde mačkat. Stejně jako jsem vyrazil do zahradnictví já, tak vyrazilo i mnoho dalších lidí a zahradnictví bylo doslova přecpané. Moje chyba, dalo se to čekat.
Když jsem si vystál frontu na vozíčky a konečně jeden získal, vyrazil jsem do uliček mezi vystavené rostlinky. Miluju ten pohled na tu neuvěřitelnou rozmanitost a krásu jednotlivých druhů. I kdybych nenašel nic, co by se mi mohlo hodit, budu spokojený už jen proto, že se takto pokochám. Ale většinou si vždycky aspoň něco málo vyberu a obohatím naši zahrádku.
Tentokrát jsem si to ale kvůli ohromnému množství dalších zákazníků vůbec neužíval. A kdyby cesta nebyla poměrně dlouhá, asi bych se otočil už před vchodem a vrátil se v jiný, příhodnější čas a den. Takhle mi ale bylo líto, že bych naftu projel zcela zbytečně a ztratil i dost času, který bych mohl strávit užitečněji, než jet k obchodu a zpět bez jeho návštěvy. Takže jsem si ho chtěl alespoň projít.
Možná spíš proploužit, slovo projít evokuje plynulý pohyb, o čemž se rozhodně nedalo mluvit. Neustálé uhýbání, proplétání se, prosba o uvolnění průchodu. Nechápal jsem, že když se někdo u něčeho zastaví, tak prostě nepřirazí vozíkem ke straně uličky a neumožní ostatním průchod, zatímco si sám bude vybírat. Lidé klidně zastavili uprostřed uličky, vozík napříč a zablokovali všem cestu. Někteří ani nereagovali na prosby jiných, kteří se chtěli prodrat dál. Obchod navíc zřejmě dostal čerstvou zásilku rostlin, protože stojany byly přeplněné a nabídka byla opravdu bohatá a nepřebraná.
Lidé brali, co jim pod ruku přišlo. Ani se příliš nezatěžovali výběrem rostlin, neprohlédli si je, jestli jsou zdravé a která je lépe rostlá. Efekt davu způsobil, že raději brali to, co jim přišlo hned pod ruku, než aby riskovali, že to vezmou jiní a na ně nic nezbyde. Netrvalo dlouho a stojany začínaly být poloprázdné, zatímco u pokladen se tvořily fronty.
Prvosenka, moje srdcová záležitost
Už jsem přemýšlel, jak se dokážu prodrat kolem front, když si nic nekoupím a budu chtít jít, abych se nemusel mačkat dál. Uličky byly úzké a s vozíkem bych se jen těžko dostal kolem čekajících lidí. V tu chvíli ale můj pohled padnul na malý stojan, na němž se krčil poslední květináč a v něm mix barevných prvosenek. Většinou narážím jen na klasické primulky nebo žlutou prvosenku jarní, která je také nádherná, ale tohle byla pecka. Pro někoho průměrná květinka, pro mě vzpomínka na dětství a zahrádku mé babičky, která měla v záhonku přesně tyhle varianty prvosenek. Vzpomínky probudily emoce a z posledního květináčku se stalo „must have“.
Potěšilo mě, že nikdo z blízkých návštěvníků o tento květináček nejevil žádný výraznější zájem a tak jsem měl šanci se k němu dostat také a s velkou radostí si ho vložit do košíku, který jinak zel prázdnotou. Následně jsem zamířil ke frontě k pokladnám. Po cestě jsem si však uvědomil, že jsem chtěl ještě balík hnojiva. Vozík jsem tedy odstavil ke straně, aby nikomu nepřekážel a odběhnul jsem nedaleko k sekci hnojiv.
Netrvalo to ani pár minut a vracel jsem se ke svému košíku. Nejdříve jsem si myslel, že jsem se spletl a nejde o můj košík, ale pak mi došlo, že chyba nebude u mě. U mého vozíku stála paní a brala můj květináček s prvosenkami. Došel jsem tedy k vozíku, pozdravil a slušně paní povídám, že se asi spletla a že je to můj vozík. Jaké však bylo moje překvapení, když mi neurvale a bez pozdravu odpověděla, že mi košík přece nebere.
Nečekaná reakce mě na chvíli úplně paralyzovala, než jsem se zmohl na odpověď, že i ty prvosenky v květináči jsem si dal do košíku já a mám v plánu si je koupit. Paní už se neobtěžovala s jakoukoliv reakcí a vložila si ho do svého vozíku a odjížděla k pokladnám. Těžké dilema. Mám pokračovat v konfrontaci a chtít zpět to, co jsem „ulovil“, i když jde „jen“ o kytku a ne o život, nebo se na to vykašlat, popřát paní, ať si ji užije, když mi ji musela sebrat a jet domů s prázdnou?
Rozhodl jsem se v konfrontaci pokračovat s tím, že to zkusím ještě jednou a pak to nechám být. Přetahovat se o to rozhodně nebudu, i když by mi těch prvosenek bylo nesmírně líto.
Došel jsem k paní, která se zařadila do fronty a znovu ji upozornil, že tuhle rostlinu jsem si vybral jako první a že bych byl rád, kdyby mi ji vrátila. Nejdřív dělala, že mě vůbec neslyší, ale pak si zřejmě všimla, že mě slyšeli lidé stojící poblíž a jejich pozornost jí začala být evidentně nepříjemná. Už už jsem se chystal, že se vrátím s prázdnou, když najednou sáhla do vozíku a květináč mi vrazila do rukou se slovy „ať si ji teda sežeru“.
Situace mi vůbec nebyla příjemná a kdyby šlo o cokoliv jiného, asi bych to vůbec neřešil, nemám rád konflikty. Vzpomínka na babiččinu zahrádku a touha si tuto vzpomínku uchovat a přenést na vlastní zahrádku však byla silnější. A jsem rád, že nakonec jsem prvosenky opravdu získal já.
Nechápu však, kde se v lidech bere ta potřeba získat něco za každou cenu. Ať už je to zlevněný slunečník nebo rostlina, které si všimnul někdo jiný dřív a dal si ji do košíku. A zatímco u potravin to jakžtakž pochopím, v zahradnictví, kde bychom měli všichni být na podobné „vlně“, to nechápu doteď.
Článek byl sepsán na základě osobní zkušenosti.
