Obr bez kostí: talířovka obrovská je větší než velryba, ale nemá ani mozek

Když se řekne medúza, většina lidí si představí něco malého, průhledného a nepříjemně pálivého. Něco, čeho se omylem dotknete ve vodě a pak si na to ještě hodinu vzpomínáte. Talířovka obrovská tenhle obrázek ale obrací naruby. Není malá. Není nenápadná. A rozhodně není jen „nějaká“ medúza.

Je to největší známý druh medúzy na světě – tvor, který nemá mozek, nemá srdce, nemá kosti, a přesto dokáže dorůst rozměrů, nad nimiž zůstává rozum stát. Občas se o ní mluví jako o „želatinovém monstru“, jindy jako o „podmořském závoji“. Pravda je, že je od obojího kousek.

Latinský název Cyanea capillata odkazuje na „vlasy“ nebo „hřívu“, což dává dokonalý smysl ve chvíli, kdy tuhle medúzu uvidíte. Zvon může mít v průměru více než dva metry a z jeho spodní strany splývá nepředstavitelné množství chapadel, která mohou být dlouhá desítky metrů. V extrémních případech se mluví až o 30–36 metrech.

Pro představu: to je víc než délka většiny plejtváků. A přesto jde o živočicha, který je z více než 95 % tvořený vodou.

Chapadla nejsou jen dlouhá, ale i hustá. Netvoří pár oddělených „provázků“, ale jakýsi živý, vláknitý les, který se ve vodě pomalu vlní. Právě tahle masa jemných vláken dala vzniknout anglickému názvu lion’s mane jellyfish – medúza lví hřívy.

Zvon talířovky obrovské bývá zbarvený do žlutých, oranžových, někdy až načervenalých odstínů. Zajímavé je, že barva často souvisí s velikostí – menší jedinci bývají tmavší, zatímco opravdu obří kusy mívají spíš světlejší, někdy téměř krémové zabarvení.

Tělo je rozdělené do osmi základních laloků, což je typické pro pravé medúzy. Z každého laloku vyrůstají svazky chapadel poseté žahavými buňkami. Ty jsou mikroskopické, ale funkčně dokonalé – každá obsahuje drobnou „harpunu“ s jedem, připravenou vystřelit během zlomku vteřiny.

Na rozdíl od ryb nebo savců nemá medúza žádné oči v pravém slova smyslu. Přesto dokáže reagovat na světlo a pohyb, protože její tělo prostupuje jednoduchá nervová síť.

Talířovka obrovská je typickým obyvatelem chladných a mírných vod severní polokoule. Najdeme ji:

Miluje chlad. Voda nad 20 °C jí většinou nesvědčí, a proto se v teplých mořích prakticky nevyskytuje. Nejčastěji se drží dál od pobřeží, ale v určitých obdobích roku ji proudy mohou zanést blíž k pevnině. Tehdy se znenadání objeví obří, pomalu pulzující těleso těsně pod hladinou – a vyvolá poprask mezi plavci i rybáři.

Talířovka obrovská nemá mozek, ale není „hloupá“ v lidském smyslu slova. Funguje jinak. Její tělo je řízeno rozptýlenou nervovou sítí, která umožňuje základní reakce – stažení zvonu, reakci na dotyk nebo změny prostředí.

Pohybuje se pomalu. Někdy tak pomalu, že se zdá, jako by se ani nepohybovala. Rytmické stahy zvonu jí sice dávají určitý směr, ale většinu práce stejně odvedou mořské proudy. Talířovka se jim nebrání – nechává se nést.

Talířovka obrovská není aktivní lovec. Nepronásleduje, neútočí, neskrývá se. Její strategie je jednoduchá a překvapivě účinná: být obrovská a mít spoustu chapadel.

Jakmile se drobný živočich dotkne chapadla, následuje okamžitá reakce. Žahavé buňky vystřelí, vpraví jed a kořist ochromí. Poté je pomalu přesunuta k ústnímu otvoru.

Na jídelníčku talířovky obrovské najdeme:

Ano, jiné medúzy včetně vlastního druhu. Kanibalismus není výjimkou, ale je spíš příležitostná záležitost.

Kontakt s talířovkou obrovskou není něco, co by si člověk chtěl vyzkoušet. Její žahnutí je citelně bolestivé a může zanechat zarudnutí, puchýře nebo otok. U citlivějších lidí se může objevit i nevolnost nebo svalové křeče.

Dobrá zpráva je, že pro zdravého dospělého člověka není její jed obvykle smrtelný. Smrtelné případy nejsou spolehlivě doložené a patří spíš do oblasti spekulací. Přesto platí, že velké množství chapadel na velké ploše těla může být nebezpečné, zejména pro děti nebo alergiky.

Zrádné je, že i utržená chapadla mohou žahat ještě dlouho po oddělení od těla.

Životní cyklus talířovky obrovské je nenápadný a o to překvapivější. Všechno začíná drobnou larvou – tzv. planulou, která se usadí na pevném podkladu a změní se v polyp. Ten je malý, nenápadný a snadno přehlédnutelný.

Polyp se pak nepohlavně rozmnožuje procesem zvaným strobilace. Vznikají malé medúzky – efyry – které se postupně zvětšují, až z nich vyroste obr, jakého známe z fotografií.

Navzdory své velikosti není talířovka obrovská neporazitelná. Mezi její přirozené predátory patří hlavně kožatka velká, největší mořská želva na světě. Ta je vůči žahavým buňkám do značné míry odolná a medúzy tvoří významnou část její potravy.

Právě úbytek kožatek bývá dáván do souvislosti s místním přemnožením medúz, včetně rodu Cyanea.

Talířovka obrovská bývá často zmiňována v debatách o změně klimatu a stavu oceánů. Medúzy obecně dokážou rychle reagovat na změny prostředí a někdy se jim daří tam, kde jiné organismy ustupují.

U Cyanea capillata zatím neexistuje důkaz o globální explozi populace, ale regionální nárůsty výskytu jsou dobře zdokumentované. Změny teplot, dostupnosti potravy i predátorů hrají svou roli.

Talířovka obrovská působí skoro mimozemsky. A vlastně není divu. Její vývojová linie sahá stovky milionů let do minulosti, do doby dávno před rybami, plazy i savci.

Je to připomínka toho, že evoluce nemusí vést ke složitosti, aby vytvořila něco úspěšného. Stačí voda, nervová síť, jed a čas.

Když se na talířovku obrovskou díváte, nevidíte „jen“ medúzu. Díváte se na živou fosilii oceánů, na tichého obra, který tu byl už dávno před námi – a klidně tu může být i dlouho po nás.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Cyanea_capillata/

https://animals.howstuffworks.com/marine-life/lions-mane-jellyfish.htm

https://oceana.org/marine-life/lions-mane-jellyfish/

https://www.thoughtco.com/facts-about-jellyfish-4102061

https://www.aquariumofpacific.org/onlinelearningcenter/species/lions_mane_jelly