Obří václavka v Oregonu patří mezi největší organismy světa. Ukrytá pod zemí zabírá 1000 hektarů

V americkém Oregonu roste houba, kterou by člověk při procházce lesem nejspíš přešel bez povšimnutí. Jenže pod zemí se rozprostírá její podhoubí, které zabírá plochu několika kilometrů čtverečních. A zatímco se houba pomalu rozrůstá, okolní stromy na to doplácejí.

Kdyby se někdo vydal do oregonských hor hledat jednu z největších živých bytostí na světě, asi by čekal, že narazí na nějaký ohromný strom. Třeba sekvoj, kterým se v Americe tolik daří. Jenže tentokrát by mohl procházet lesem celé hodiny, a přesto by nic mimořádného nezahlédl. A co je na tom nejlepší, po celou dobu by se mohl pohybovat přímo po hledaném organismu.

Tím obrem je totiž houba. Konkrétně václavka druhu Armillaria ostoyae, která roste v národním lese Malheur na východě amerického státu Oregon. Na první pohled vypadá docela obyčejně. Pokud se na podzim objeví její plodnice, připomínají václavky, jaké známe i z našich lesů. Hnědavé klobouky, lupeny, třeně. Nic, kvůli čemu by člověk čekal zástupy turistů.

Jenže plodnice jsou pouze malou, dočasně viditelnou částí houby. To hlavní se skrývá pod zemí, mezi kořeny stromů a ve dřevě. A právě tam se oregonská václavka rozrostla do rozměrů, které z ní udělaly jeden z největších organismů světa.

U hub je trochu potíž s tím, co vlastně považujeme za jednu houbu. Když jdeme do lesa a najdeme hřib, obvykle mluvíme o jednom kuse. Jenže hřib, který utrhneme, je pouze plodnice. Samotný organismus tvoří hlavně podhoubí, tedy síť jemných vláken ukrytých v půdě nebo jiném podkladu.

U václavky je to podobné. Její podhoubí prorůstá půdou, proniká do kořenů a může se šířit od jednoho stromu ke druhému. Kromě běžných houbových vláken vytváří také takzvané rhizomorfy. To jsou tmavé, provázkovité útvary složené z mnoha vláken, které někdy vypadají jako tenké kořínky nebo černé tkaničky.

Když člověk odloupne kůru z napadeného kořene či pařezu, může na ně narazit. Václavka je využívá k šíření a pronikání do dalších částí lesa.

Většinou by nás ani nenapadlo přemýšlet nad tím, jak daleko podhoubí jedné václavky sahá. Houby přece rostou všude možně a jednotlivé plodnice od sebe mohou být vzdálené třeba jen několik metrů. Jenže to ještě neznamená, že patří různým jedincům. Klidně mohou vyrůstat ze stejného podhoubí.

A právě tahle otázka začala koncem minulého století zajímat vědce v Oregonu.

V národním lese Malheur si lesníci dlouhodobě všímali stromů napadených kořenovou hnilobou. Některé postupně chřadly, jiné usychaly a odumíraly. Za částí škod stála václavka, která dokáže napadat kořeny živých stromů a způsobovat jejich odumírání.

To samo o sobě nebylo žádné překvapení. Václavky patří mezi dobře známé původce chorob dřevin a lesníci s nimi mají zkušenosti i v Evropě. Jenže v Oregonu se nabízela otázka, zda jednotlivá ohniska nákazy nezpůsobuje jedna a tatáž houba.

Vědci proto začali odebírat vzorky podhoubí z různých míst lesa. Zajímalo je, zda jsou václavky rostoucí na vzdálených stanovištích geneticky odlišné, nebo jestli jde o části jediného organismu.

Výsledky byly překvapivé. Ukázalo se, že na obrovské ploše roste jeden genetický jedinec. Jeho podhoubí se rozprostírá přibližně na 965 hektarech.

To je plocha, kterou si u houby jen těžko představíme. Pro srovnání, odpovídá zhruba 1 350 běžným fotbalovým hřištím. A nejde o tisíce různých václavek, které se náhodou usadily vedle sebe. Podle genetického výzkumu jsou rozsáhlé části podhoubí součástí jediného jedince.

Objev byl odborně popsán v roce 2003 a oregonská václavka se díky němu dostala mezi největší známé organismy na Zemi.

Když se mluví o největších organismech světa, záleží hodně na tom, co chceme měřit. Nejvyšší strom, nejdelší živočich nebo nejtěžší organismus jsou totiž tři docela odlišné rekordy.

U oregonské václavky je nejpozoruhodnější především rozloha. Její podhoubí zasahuje do tak velké části lesa, že by člověk při jeho obcházení nachodil pořádný kus cesty. S hmotností je to složitější. Nikdo samozřejmě nemůže celé podhoubí vykopat a položit na váhu. To by ostatně znamenalo rozebrat značnou část lesa, což by nebyl zrovna rozumný nápad.

Vědci proto pracují s odhady, které vycházejí z rozsahu podhoubí a množství houbové hmoty v napadeném dřevě a půdě. Často se uvádí hmotnost v řádu tisíců tun, ale přesné číslo neznáme. Podhoubí totiž netvoří souvislou masu podobnou obřímu podzemnímu bramboru. Je rozvětvené, místy hustší a jinde řidší, takže jakékoli vážení by bylo velmi obtížné.

A pak je tu stáří. Ani to se nedá jednoduše zjistit podle letokruhů jako u stromu. Václavka se postupně rozrůstá do okolí a vědci mohou její věk odhadovat podle velikosti a předpokládané rychlosti růstu. U oregonského jedince se objevují odhady přibližně od dvou do osmi tisíc let. Je tedy možné, že tato houba už rostla v době, kdy lidé teprve začínali budovat první velká města.

Zatímco na povrchu se během tisíciletí vystřídaly celé generace stromů, pod zemí mohl stále přežívat tentýž houbový organismus.

Václavky mají mezi houbaři docela dobrou pověst. Některé druhy se sbírají k jídlu, samozřejmě po důkladné tepelné úpravě. Lesníci už z nich ale takovou radost nemají.

Václavka totiž nemusí čekat, až strom odumře. Některé druhy dokážou napadat i živé dřeviny. Podhoubí proniká do kořenů a postupně narušuje jejich funkci. Strom pak hůře přijímá vodu a živiny, slábne a může nakonec uhynout.

Někdy je průběh pomalý. Strom chřadne celé roky, má řidší korunu, kratší přírůstky a postupně ztrácí vitalitu. Jindy se jeho stav zhorší rychleji, zvlášť pokud už je oslabený suchem nebo jinými nepříznivými podmínkami. Pod kůrou napadených kořenů se mohou objevit bělavé povlaky podhoubí. A když se člověk podívá do okolní půdy, může najít také tmavé rhizomorfy, kterými se houba šíří dál.

Právě tak se dokáže dostat k dalším stromům. Neznamená to ale, že by podhoubí oregonské václavky souvisle vyplňovalo každý centimetr z oněch téměř deseti kilometrů čtverečních. Jde o rozsáhlé území, na kterém byly zjištěny části téhož organismu. Mezi nimi mohou být místa, kde je podhoubí řídké nebo kde se vůbec nepodařilo jeho přítomnost doložit.

V lese Malheur václavka způsobuje odumírání stromů a vytváří místa s mrtvými či oslabenými porosty. Z pohledu lesního hospodářství je to problém. V přírodním lese ale odumřelé dřevo zároveň poskytuje prostor hmyzu, dalším houbám a celé řadě organismů, které by v dokonale zdravém porostu neměly tolik příležitostí.

To samozřejmě neznamená, že je václavka nějakým dobrodincem lesa. Prostě dělá to, co jí umožňuje její způsob života. Jen v tomto případě to dělá na opravdu neobvykle velké ploše.

Představa jediné houby rozprostřené na téměř deseti kilometrech čtverečních může působit trochu podezřele. Vždyť když v lese najdeme václavky na dvou pařezech vzdálených od sebe několik set metrů, jak můžeme vědět, že patří stejnému jedinci?

Podle vzhledu plodnic to samozřejmě nepoznáme. Václavky stejného druhu vypadají velmi podobně, ať už rostou ze společného podhoubí, nebo jde o dva zcela nezávislé organismy. Vědci proto využili genetické metody. Při výzkumu oregonského lesa odebrali vzorky václavek z napadených stromů a porovnávali je mezi sebou. Kromě genetických znaků zkoumali také to, zda jsou jednotlivé vzorky vzájemně slučitelné. Houby totiž dokážou rozpoznávat vlastní podhoubí a podhoubí jiných jedinců.

Ukázalo se, že velká část vzorků pochází ze stejného genetického jedince. Nejvzdálenější místa, na kterých byl tento jedinec potvrzen, od sebe dělila vzdálenost přibližně 3,8 kilometru. Vědci přitom zjistili, že v oblasti rostou i další obrovské václavky. Nešlo tedy o jedinou houbu, která by zabrala celý les. Vedle rekordního jedince se nacházely další geneticky odlišné organismy téhož druhu. Některé z nich zabíraly desítky, jiné stovky hektarů.

A jak se taková houba dokáže rozrůst do obrovských rozměrů? Žádný zvláštní trik v tom není. Potřebuje především dostatek času, vhodné podmínky a možnost postupovat od jednoho stromu k dalšímu. Václavka se šíří pomalu, někdy jen o několik desítek centimetrů ročně. Jenže když má na rozrůstání několik tisíc let, i takové tempo nakonec stačí na pořádný kus lesa.

Oregonská václavka nebyla první houbou, která vědce překvapila svou velikostí. Už v roce 1992 se pozornost obrátila k lesu v americkém Michiganu. Tam badatelé zjistili, že václavka tehdy označovaná jako Armillaria bulbosa tvoří jediný organismus rozprostřený na ploše přibližně 15 hektarů.

Na svou dobu to byl pozoruhodný objev. Do té doby se o houbách takových rozměrů příliš nemluvilo a zpráva se rychle dostala i do novin. Právě tehdy se začalo používat označení Humongous Fungus, tedy něco jako ohromná nebo gigantická houba.

Michiganský rekord ovšem dlouho nevydržel. Další výzkumy ukázaly, že některé václavky mohou být ještě mnohem větší. A oregonský jedinec nakonec překonal původního rekordmana opravdu výrazně.

Zajímavé je, že obě houby vypadají na povrchu docela nenápadně. Člověk by mohl projít kolem jejich plodnic, jednu nebo dvě si vyfotografovat a pokračovat dál. Jen málokoho by napadlo, že pod nohama má organismus, který je možná starší než většina lidských civilizací.

U oregonské václavky se občas objevuje tvrzení, že jde o největší živý organismus na světě. To záleží na způsobu měření. Existují například rozsáhlé porosty mořských trav, které tvoří jediný genetický jedinec a zabírají ještě větší plochu.

Oregonská houba přesto zůstává jedním z nejpozoruhodnějších příkladů toho, jak obrovských rozměrů může jediný organismus dosáhnout. A to ani nepotřebuje vyrůst do výšky nebo vytvořit nějaké nápadné tělo. Stačí mu pomalu prorůstat půdou, obsazovat další kořeny a využívat dřevo stromů, které během jeho dlouhého života přicházejí a odcházejí.

Kdo se dnes projde lesem Malheur, žádnou obrovskou houbu nejspíš neuvidí. Možná narazí na několik václavek u pařezu, na uschlý strom nebo na tmavé provázky podhoubí pod kůrou. Přitom se může nacházet přímo nad jedním z největších známých houbových organismů na Zemi. A pokud mu budou podmínky přát, bude se václavka rozrůstat ještě dlouho poté, co dnešní stromy dávno zmizí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://research.fs.usda.gov/download/treesearch/20135.pdf

https://www.fs.usda.gov/pnw/pubs/2003_science_accomplishments.pdf - str.22

https://www.oregonencyclopedia.org/articles/humongous-fungus-armillaria-ostoyae/

https://malheurfriends.org/2020/11/humongous-fungus/

https://www.opb.org/television/programs/oregon-field-guide/article/oregon-humongous-fungus/