Článek
Nádír se narodil roku 1688 v Chorásánu, na severovýchodě dnešního Íránu. Jeho rodina patřila k turkickému kmeni Afšárů a žila docela chudě. Otec choval zvířata, vyráběl také oděvy z kožešin. Zkrátka se živil, jak se dalo. O nějakém bohatství nemohla být řeč, natož o příslušnosti k panovnické rodině. Nádír přitom později usedl na perský trůn. A nejen to. Dokázal vybudovat jednu z nejmocnějších armád tehdejší Asie. Nádír tedy nevyrůstal v paláci, neměl za sebou slavnou panovnickou dynastii a na perský trůn neměl vůbec žádný nárok.
O jeho mládí kolují různé příběhy. Údajně se dostal do zajetí Uzbeků, nějakou dobu žil v bídě a musel se živit všelijak. Jenže podobné historky se kolem úspěšných panovníků objevovaly docela běžně. Čím slavnější se člověk stal, tím dobrodružnější bývalo jeho dětství v pozdějších životopisech.
Persie tehdy procházela těžkým obdobím. Safíovská dynastie, která zemi vládla přes dvě staletí, ztrácela moc. Roku 1722 dobyli afghánští povstalci Isfahán a do oslabené říše začali pronikat také Osmané a Rusové. V některých oblastech prakticky nikdo nevěděl, kdo bude vládnout za několik měsíců.
Nádír se v tomto zmatku dokázal prosadit. Nejprve jako velitel ozbrojené družiny, později jako vojevůdce ve službách safíovského prince Tahmáspa II. A ukázalo se, že válčení rozumí mimořádně dobře.
Jeho jednotky byly rychlé, disciplinované a dokázaly účinně využívat střelné zbraně. Nádír porážel Afghánce, vytlačoval cizí vojska a postupně získával takovou moc, že samotný panovník vedle něj začínal působit spíš jako nepříliš důležitá figurka.
Nakonec Tahmáspa sesadil. Nějakou dobu ještě vládl formálně jeho malý syn Abbás III., ale roku 1736 už Nádír přestal předstírat, že bojuje za někoho jiného. Nechal se prohlásit šáhem.
Bylo mu téměř padesát let a za sebou měl cestu, kterou by mu mohl závidět leckterý dobrodruh. Jenže on zdaleka neskončil.
Nádír Šáh
Indické bohatství, kterému nešlo odolat
Nádír byl výborný vojevůdce, ale měl také jednu potíž. Jeho armáda stála obrovské peníze. A čím více území získával, tím více vojáků potřeboval, aby si je udržel. Začal se proto zajímat o Indii.
Tamní Mughalská říše byla pořád nesmírně bohatá. Její panovníci vlastnili poklady, o kterých se v Evropě vyprávěly téměř pohádkové příběhy. Jenže politicky už na tom říše tak dobře nebyla. Jednotliví místodržitelé si dělali, co chtěli, a císař Muhammad Šáh nedokázal udržet pořádek ani mezi vlastními velmoži.
Oficiálním důvodem perského tažení bylo mimo jiné to, že Mughalové údajně poskytovali útočiště Nádírovým afghánským nepřátelům. Těžko ale přehlédnout, jak lákavá musela být představa bohatství uloženého v Dillí.
Nádír postupoval přes Kandahár a Kábul. V únoru 1739 se jeho vojsko střetlo s mughalskou armádou u Karnálu, asi sto kilometrů severně od Dillí. Indové měli výraznou početní převahu. Jenže co jim to bylo platné, když jejich velitelé nedokázali pořádně spolupracovat. Některé oddíly útočily bez podpory ostatních a Nádír toho dokonale využil.
Během několika hodin bylo rozhodnuto. Muhammad Šáh se musel podrobit vítězi a perské vojsko zamířilo do Dillí. Pro Nádira to byl další úspěch, možná ten největší v celé jeho kariéře. Obyvatelé města ale ještě netušili, jak draze za něj zaplatí.
Jeden rozkaz a tisíce mrtvých
Když Nádír v březnu 1739 vstoupil do Dillí, zpočátku se zdálo, že město čeká především obrovské drancování. Perský šáh se nechal přijmout jako vítěz, mughalský císař zůstával naživu a začalo shromažďování bohatství.
Pak se ovšem rozšířila zpráva, že byl Nádír zavražděn. Nebyla pravdivá. Ve městě ale vyvolala nepokoje a část obyvatel začala napadat perské vojáky. Několik jich skutečně zemřelo. Nádír zuřil a rozhodl se pomstít. A pořádně. Dne 22. března dal svým vojákům rozkaz, aby začali zabíjet.
V Dillí se rozpoutalo krveprolití. Peršané vtrhávali do domů, vraždili jejich obyvatele, rabovali, zapalovali budovy. A jestli se někdo předtím účastnil nepokojů? To už nikdo moc neřešil. Umírali i lidé, kteří s útoky na perské vojáky neměli vůbec nic společného. Prostě měli tu smůlu, že žili ve městě, na kterém se Nádír rozhodl vybít svůj vztek.
O počtu mrtvých se historici přou dodnes. V některých zdrojích se objevuje dvacet tisíc obětí, jinde třicet tisíc. Jenže kdo by je tehdy přesně počítal? Navíc doboví kronikáři občas přeháněli, zvlášť když popisovali podobné hrůzy. Skutečný počet tak mohl být i nižší. Víme ale, že během jediného dne přišly o život tisíce lidí.
Zajímavé, a vlastně dost děsivé, je také to, jak skončil. Nádír jednoduše přikázal zabíjení zastavit. Podle některých vyprávění ho o to prosil samotný Muhammad Šáh. Perské jednotky poslechly. Potom přišlo na řadu důkladné vybírání městského bohatství.
Nádír odvezl z Indie zlato, stříbro, šperky, drahokamy a další cennosti v množství, které si dnes sotva dokážeme představit. Získal také slavný Paví trůn mughalských císařů a diamant Koh-i-Noor, který se později dostal do britských korunovačních klenotů. Kořist byla tak veliká, že mohl po návratu do Persie na několik let odpustit některé daně.
Na jedné straně tedy tisíce mrtvých a zpustošené Dillí. Na druhé straně obrovské bohatství, které perskému panovníkovi umožnilo financovat další vojenské plány. A Nádír měl plánů pořád dost.
Pohlednice zobrazující trůn Nádíra Šáha
Začal vidět nepřátele i ve vlastní rodině
Po návratu z Indie se s Nádírem začalo něco dít. Alespoň tak to popisují dobové zprávy. Už předtím nebyl zrovna mírným panovníkem. Teď ale přibývalo případů, kdy reagoval nepřiměřeně krutě, podezíral své okolí a nechával trestat lidi, kteří mu ještě nedávno věrně sloužili.
Historici někdy zmiňují jeho zhoršující se zdraví. Mohl být také vyčerpaný dlouhými válečnými taženími. Dnes už ovšem těžko zjistíme, co přesně stálo za proměnou jeho chování. Nejhoršího zacházení se nakonec dočkal člověk, kterého by tipoval málokdo. Jeho vlastní syn Rezá Kolí Mírzá.
Ten během otcovy výpravy do Indie spravoval Persii. Byl schopný, měl zkušenosti a jako nejstarší syn mohl jednou převzít vládu. Jenže Nádír mu postupně přestával důvěřovat.
Roku 1741 se někdo pokusil šáha zavraždit. Nádír útok přežil, ale byl zraněn. Následovalo pátrání po vinících a podezření nakonec padlo právě na Rezá Kolího. Žádný spolehlivý důkaz, že za atentátem skutečně stál, nemáme. Otci to ale zřejmě stačilo. Rozhodl, že jeho syn musí být oslepen.
Dnes takový trest působí nepředstavitelně, jenže v tehdejších panovnických rodinách měl svůj krutý význam. Oslepený princ zpravidla ztrácel možnost usednout na trůn. Nemusel být zabit, přesto byl jako budoucí soupeř prakticky odstraněn. Nádír tedy nechal vlastního syna připravit o zrak.
Později toho údajně litoval. Podle některých kronik dokonce obrátil svůj vztek proti mužům, kteří se na oslepení podíleli, a několik jich nechal popravit. Nakolik jsou tyto příběhy přesné, není jisté. Na samotném oslepení Rezá Kolího to ovšem nic nemění.
Války nekončily. A někdo je musel platit
Člověk by možná čekal, že po dobytí Dillí už bude mít Nádír dost. Vždyť ovládal rozsáhlou říši, získal nepředstavitelné bohatství a jeho jméno budilo respekt daleko za hranicemi Persie. Jenže on pokračoval.
Vedl další tažení proti Osmanům, bojoval na Kavkaze a potlačoval povstání uvnitř vlastní země. Některé výpravy se protahovaly, jiné nepřinášely očekávané výsledky. A vojáci potřebovali dostávat zaplaceno bez ohledu na to, jestli šáh právě vítězil.
Nádír proto zvyšoval daňové požadavky a stále tvrději vymáhal peníze od obyvatel. Kdo se vzepřel, mohl dopadnout velmi špatně. Vzbouřené oblasti čelily tvrdým vojenským zásahům. Popravy, mučení a mrzačení odpůrců se staly součástí způsobu, jakým si šáh udržoval poslušnost. Někdy přitom stačilo pouhé podezření z neloajality. A nebyli to jen obyčejní lidé. Strach měli také vysocí úředníci a důstojníci.
Nádír totiž čím dál hůře snášel představu, že by ho někdo mohl zradit. V lidech kolem sebe viděl možné spiklence. Ani dlouholetá věrnost nemusela člověka ochránit. Tady už se jeho vláda začínala podobat něčemu úplně jinému než v době, kdy sjednocoval rozvrácenou Persii. Tehdy za ním muži šli, protože jim přinášel vítězství a kořist. Nyní mnozí zůstávali především proto, že se báli, co by se stalo, kdyby odešli. Jenže strach funguje jen do chvíle, než lidé dospějí k závěru, že nemají co ztratit.
Památník Nádíra Šáha
Zabili ho lidé, kteří ho měli chránit
V červnu 1747 pobýval Nádír se svým vojskem v Chorásánu, nedaleko Chabušánu. V armádě panovala napjatá atmosféra a mezi důstojníky se šířily obavy, že šáh připravuje další čistky. Někteří z nich se rozhodli jednat dřív, než přijdou na řadu sami. V noci z 19. na 20. června pronikla skupina spiklenců do panovníkova stanu.
Podrobnosti jeho posledních okamžiků se v historických líčeních liší. Někde se píše, že se probudil a pokoušel se útočníkům bránit, jinde se popisuje rychlý a chaotický útok několika mužů. Jisté je, že Nádír Šáh byl zavražděn. Bylo mu přibližně 58 let.
Zvláštní konec pro člověka, který celý život porážel cizí armády. Nepadnul v bitvě s Osmany ani při dobývání Indie. Zabili ho vlastní důstojníci, protože se obávali, že pokud to neudělají oni, nechá je popravit on. Jeho smrt navíc spustila další násilí.
Sotva Nádír zemřel, začal boj o to, kdo po něm převezme vládu. Do sporů se pustili jeho příbuzní, vojenští velitelé a vlastně každý, kdo měl dost mužů a nějakou šanci urvat si kus moci pro sebe. Některé oblasti se od Persie odtrhly, jinde se bojovalo dál. Z obrovské říše, kterou Nádír tolik let budoval, najednou začalo rychle ubývat.
Za svého života dokázal udržet pohromadě území, která se táhla přes velkou část Asie. Jenže celé to stálo hlavně na něm, na jeho armádě a vojenských úspěších. Jakmile zemřel, nebyl tu nikdo, kdo by dokázal všechno udržet pod kontrolou.
Co po něm vlastně zůstalo?
Nádírovi se vojenské schopnosti upřít nedají. Patřil k nejlepším vojevůdcům 18. století, porážel i mnohem početnější armády a dokázal něco, co se před ním zdálo skoro nemožné. Znovu postavil na nohy Persii, která se ještě pár let předtím prakticky rozpadala. Občas se o něm píše jako o perském Napoleonovi. To označení se docela ujalo, i když Nádír zemřel dřív, než se Napoleon vůbec narodil.
Když zemřel, Persie se znovu propadla do chaosu. Obrovská kořist z Indie byla postupně rozptýlena a velká část jeho výbojů přišla vniveč. A tak po něm zůstala poněkud rozporuplná památka. Vojenský génius, kterého dodnes historici obdivují pro jeho schopnosti na bojišti. Zároveň ale panovník, jehož vlastní lidé nakonec považovali za tak nebezpečného, že se ho rozhodli zabít. Přitom to byli právě oni, kdo mu pomohl získat trůn.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.iranicaonline.org/articles/nader-shah/
https://www.cambridge.org/core/journals/journal-of-the-royal-asiatic-society/article/wrath-of-god-or-national-hero-nader-shah-in-european-and-iranian-historiography/38707BA385F59CC33A277FC578A12E20
https://ballandalus.wordpress.com/2015/05/28/nader-shah-afshar-r-1736-1747-a-short-overview-of-an-18th-century-iranian-conqueror/
https://www.iranchamber.com/history/afsharids/afsharids.php
