Článek
V březnu 1915 měl Wenceslao Moguel Herrera zemřít. Vojáci ho postavili před popravčí četu, zazněla salva a mladý muž se zhroutil k zemi spolu s ostatními odsouzenci. Tím ale poprava ještě nekončila. Důstojník následně obešel těla a ranou z pistole se ujistil, že nikdo nezůstal naživu. Kulka zasáhla do hlavy i Moguela. Pak vojáci odešli.
Moguel ale mrtvý nebyl. Přežil střelbu popravčí čety, přežil i poslední výstřel z bezprostřední blízkosti a nakonec se dostal z místa, kde měl zůstat ležet mezi mrtvými. Na tváři si po zbytek života nesl následky toho, co se stalo. A právě díky nim bylo o více než dvacet let později na první pohled patrné, že jeho neuvěřitelné vyprávění není jen hospodská historka. Muž, u kterého se v Mexiku ujala přezdívka El Fusilado, tedy volně přeloženo „Zastřelený“, žil ještě desítky let.
Mexiko, kde mohl člověk zemřít bez soudu
Nejdříve se musíme vrátit se do Mexika roku 1915. Země byla několik let zmítána revolucí a původní boj proti dlouholetému prezidentovi Porfiriu Díazovi se mezitím změnil v mnohem složitější konflikt. Někdejší spojenci stáli proti sobě, jednotlivé oblasti ovládaly různé ozbrojené skupiny a zajetí protivníkem mohlo znamenat rozsudek smrti prakticky na místě.
Jednou z nejvýraznějších postav revoluce byl Francisco „Pancho“ Villa. S jeho táborem bývá spojován také Wenceslao Moguel Herrera, mladík pocházející z Yucatánu. Podrobnosti o jeho působení i okolnostech zajetí se však trochu liší a jeho pozdější sláva navíc vedla k tomu, že se kolem skutečné události nabalovaly další povídky.
Jádro příběhu je přesto dobře doloženo. Moguel padl v březnu 1915 do zajetí vládních sil a spolu s dalšími zajatci byl určen k zastřelení. Soudní proces, jak bychom si ho představovali dnes, se nekonal. V revolučním Mexiku na tom ostatně nebylo nic mimořádného.
Pozdější vyprávění Roberta Ripleyho líčilo popravu jako součást většího zabíjení zajatců. Podle této verze byly desítky mladých mužů postupně odváděny před popravčí četu a Moguel čekal v řadě, zatímco před ním umírali ostatní. Ať už byly všechny detaily přesně takové, nebo je čas a pozdější povídky trochu přibarvily, Moguel se nakonec skutečně ocitl před hlavněmi pušek.
Salva, po které měl být mrtvý
Při popravě zastřelením neměl odsouzený příliš mnoho šancí. Několik střelců vypálilo současně a zásahy do hrudníku či dalších částí těla měly způsobit rychlou smrt. Pokud člověk stále vykazoval známky života, mohl následovat takzvaný coup de grâce – rána z milosti.
Přesný počet kulek, které Moguela zasáhly, je jednou z věcí, v nichž se pozdější výpovědi neshodují. Nejčastěji se opakuje údaj o osmi nebo devíti zásazích. Existuje však i podrobnější místní verze, podle níž jej při samotné salvě ve skutečnosti zasáhly tři střely – do boku, pravé paže a levého stehna. Další střely mohly minout nebo zasáhnout jiné odsouzence stojící poblíž. Na výsledku to ale nic nemění. Moguel se po salvě zhroutil a vypadal jako mrtvý.
Kdyby tím všechno skončilo, měl by možná jednoduše obrovské štěstí. Žádná ze střel totiž zřejmě nezasáhla orgán, jehož poškození by způsobilo okamžitou smrt. Jenže právě kvůli možnosti, že někdo první střelbu přežil, přicházela na řadu rána z milosti. Důstojník přistoupil k ležícím mužům s pistolí. Když došel k Moguelovi, vystřelil z bezprostřední blízkosti do jeho hlavy.
Kulka prošla obličejem
V tu chvíli se stalo něco, co rozhodlo o celém Moguelově dalším životě. Střela zasáhla obličej, ale nepronikla způsobem, který by poškodil mozek natolik, aby ho okamžitě zabila. Podle jednoho z pozdějších popisů vstoupila pravou tváří a vyšla pod levým okem. Jiné vyprávění uvádí zásah do oblasti čelisti.
Moguel měl po tomto zranění nápadně deformovanou tvář a jizvy, které byly dobře patrné i na fotografiích pořízených o mnoho let později. Popravčí přitom neměli důvod pochybovat, že je mrtvý. Ležel mezi ostatními těly, byl postřelený a právě dostal další kulku do hlavy. Vojáci tedy místo opustili. Co přesně následovalo, už tak jasné není.
Jedna verze říká, že Moguel zůstal mezi mrtvými až do následujícího dne, kdy jej někdo objevil a zjistil, že stále žije. Podle jiné dokázal po odchodu vojáků sám vstát či se odplazit a zamířil ke kostelu svatého Jakuba Apoštola vzdálenému několik bloků. Tam mu měl pomoci člověk spojený s kostelem, který jej ukryl a postaral se o něj.
Proč vůbec nezemřel?
Při pohledu na jeho pozdější fotografie se nabízí otázka, jak mohl člověk něco takového přežít. Odpověď není tak záhadná, jak by se mohlo zdát. Střelné poranění hlavy totiž automaticky neznamená smrt. Rozhoduje dráha projektilu, jeho energie a především to, které struktury zasáhne. Kulka může projít měkkými tkáněmi obličeje, poškodit čelist, zuby a kosti a přitom minout mozek i velké cévy.
Právě něco podobného se zřejmě stalo Moguelovi. Poslední rána, která měla jeho smrt definitivně potvrdit, mu těžce poškodila obličej, ale minula místo, jehož zásah by byl okamžitě smrtelný.
Stejně neuvěřitelně může působit přežití předchozí salvy. Ani několik střelných ran však nemusí člověka zabít, pokud projektily minou srdce, velké cévy, centrální nervový systém a další životně důležité orgány. Problémem zůstává krvácení, šok a později infekce. V době před antibiotiky byla právě infekce po těžkém střelném poranění obrovským rizikem.
Moguel tedy nemusel porušit žádné zákony medicíny. Musel mít pouze neobyčejné štěstí – a to několikrát za sebou. Nejprve při salvě. Potom při ráně do hlavy. A nakonec v hodinách či dnech následujících po popravě.
Z odsouzence se stala atrakce
Kdyby Moguelův život pokračoval pouze v Mexiku, jeho příběh by možná zůstal místní legendou. Jenže o více než dvě desetiletí později se dostal k člověku, který měl mimořádný talent vyhledávat přesně takové osudy.
Robert Ripley vybudoval svůj úspěch na podivnostech, rekordech a příbězích, kterým se téměř nedalo uvěřit. Jeho Believe It or Not! se objevovalo v novinách a rozhlase a Ripley hledal po celém světě lidi, jejichž životy působily jako něco vymyšleného. Wenceslao Moguel byl pro něj ideálním hostem.
V červenci 1937 se objevil v Ripleyho rozhlasovém pořadu. Posluchači tak mohli slyšet příběh muže, kterého popravčí četa zastřelila a důstojník mu následně vypálil kulku do hlavy – a který přesto seděl živý před mikrofonem.
Ripley o případu později psal také v tisku. Dochovaný článek z roku 1938 je dnes jedním ze zajímavých dobových dokladů Moguelovy proslulosti. Ripley v něm vzpomínal, že když příběh El Fusilada slyšel poprvé, sám mu nechtěl věřit. Setkání s Moguelovým zjizveným obličejem a stopami po střelných ranách jej však přesvědčilo.
Pro Moguela znamenala publicita něco zvláštního. Událost, při níž měl přijít o život, se stala tím, díky čemu ho znaly tisíce lidí.
Poprava na něm zanechala následky, které nešlo skrýt. Jeho tvář byla po průstřelu výrazně poškozená a fotografie z pozdějších let ukazují deformaci v oblasti úst a čelisti. Právě tyto snímky se později staly jedním ze symbolů jeho příběhu.
Nezůstal však mužem, který po zázračném přežití krátce nato zemřel na následky zranění. Naopak. Vrátil se k běžnému životu a přežil nejen samotnou mexickou revoluci, ale ještě několik dalších desetiletí. Wenceslao Moguel Herrera zemřel až v roce 1976. Od dne, kdy jej vojáci v roce 1915 nechali ležet mezi mrtvými, tak uplynulo více než šedesát let.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.kabinetkuriozit.eu/wenceslao-moguel-1896-1976/
https://www.historicmysteries.com/history/wenceslao-moguel/28009/
https://www.thevintagenews.com/2018/09/23/lucky-men/
https://en.wikipedia.org/wiki/Wenceslao_Moguel
https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth732663/m1/13/
