Popravil Ruth Ellisovou i nacisty. Sám Pierrepoint ale přestal věřit v odstrašující sílu popravy

V roce 1931 napsal Albert Pierrepoint britskému ministerstvu vnitra, že by se rád stal popravčím. Nešlo o žádný mladický rozmar. Bylo mu 26 let a moc dobře věděl, do čeho jde. Katem býval jeho otec Henry a stejné práci se věnoval také strýc Thomas. Ten měl navíc na rozdíl od svého bratra velmi dobrou pověst a patřil mezi nejzkušenější britské popravčí. Albert se tedy rozhodl pokračovat v rodinném řemesle.

Nakonec v něm vydržel zhruba čtvrt století. Kolik lidí za tu dobu skutečně popravil, se podle jednotlivých zdrojů trochu liší, určitě se ale jedná o více jak 400 lidí. Některé popravy byly v tehdejší Británii jen krátkou zprávou v novinách, jiné se připomínají dodnes. Pierrepoint věšel nacistické válečné zločince, sériového vraha Johna Christieho, Ruth Ellisovou, Timothyho Evanse nebo Dereka Bentleyho.

A rozhodně se nedá říct, že by celé ty roky chodil do věznic s odporem k trestu smrti. Sám si tuhle práci vybral a dlouho ji považoval za něco, co prostě musí někdo udělat. Jenže po letech začal pochybovat o argumentu, který se v souvislosti s popravami opakoval pořád dokola – že strach ze šibenice odrazuje další lidi od vražd.

Britské věšení už v Pierrepointově době nemělo mnoho společného s obrázkem kata, který člověka jednoduše postaví na bednu a podkopne mu ji pod nohama. Existovaly tabulky, přesná pravidla a před každou popravou také příprava. Důležitá byla především hmotnost odsouzeného a délka pádu.

Když byl provaz příliš krátký, hrozilo, že odsouzený nezemře okamžitě a bude se škrtit. Příliš dlouhý pád zase mohl mít podstatně horší následky. Kat proto musel zvolit takovou délku, aby pád pokud možno zlomil vaz a člověk rychle ztratil vědomí.

Pierrepoint se to všechno naučil při výcviku a první roky dělal asistenta zkušenějším popravčím. Časem začal dostávat vlastní popravy a získal pověst člověka, který se zbytečně nezdržuje. Ráno přišel k odsouzenému do cely a během chvíle bylo po všem. Spoutat ruce, odvést několik kroků na popraviště, nasadit kápi a oprátku a otevřít propadlo. Žádné dlouhé čekání pod šibenicí.

Sám to nepovažoval za bezcitnost. Naopak. Odsouzeného podle něj potrestal soud, nikoliv kat. Jeho úkolem už nebylo člověka soudit ani mu dávat najevo, co si o něm myslí. Měl pouze zařídit, aby posledních několik sekund proběhlo rychle a bez zbytečného trápení.

Po druhé světové válce se mu právě tahle pověst hodila. Britové potřebovali zkušeného popravčího pro výkon rozsudků nad nacistickými válečnými zločinci a Pierrepoint odjel do Německa.

V prosinci 1945 pracoval v Hamelnu, kde skončili na šibenici někteří lidé odsouzení v procesu s personálem koncentračního tábora Bergen-Belsen. Popravil například bývalého velitele tábora Josefa Kramera nebo dvaadvacetiletou dozorkyni Irmu Grese. Do Německa se potom ještě vracel a během poválečných let tam provedl desítky dalších poprav.

Tehdy se jeho jméno dostalo více na veřejnost. Z člověka, jehož práci bylo lepší příliš neukazovat, se stal známý britský kat. On sám přitom vedl mimo věznice dost obyčejný život. Později se svou ženou Anne dokonce provozoval hospodu. A právě jeden z jejích hostů se jednou objevil na seznamu lidí, které měl popravit.

James Corbitt chodil do Pierrepointovy hospody poměrně pravidelně. S Albertem se znal a občas spolu zpívali. Corbitt mu říkal Tish a Pierrepoint jemu zase Tosh. Nebyl to tedy člověk, kterého by kat poprvé spatřil až ve vězeňské cele.

V roce 1950 Corbitt zavraždil svou bývalou milenku Elizu Woodsovou. Soud ho poslal na šibenici a výkon rozsudku připadl Pierrepointovi. Dne 28. listopadu tak přišel do věznice Strangeways v Manchesteru a udělal totéž, co už udělal mnohokrát předtím. Tentokrát ale člověka, kterému nasazoval oprátku, znal.

Corbitt se mu později vybavoval právě v souvislosti s otázkou, zda popravy někoho odrazují. Těžko totiž mohl tvrdit, že nevěděl, co vrahovi hrozí. Znal kata osobně. Přesto ve chvíli, kdy Woodsovou zabil, vědomí možné popravy očividně nestačilo.

Nebyl to jediný případ, který Pierrepointovi mohl ukázat nepříjemnější stránku jeho práce. U některých lidí, které popravil, se totiž po jejich smrti začalo řešit, jestli měli na šibenici vůbec skončit.

Timothy Evans žil se svou ženou a malou dcerou v domě na adrese Rillington Place 10 v Londýně. V roce 1949 byly jeho žena i dítě mrtvé a Evans se stal hlavním podezřelým. Případ byl zmatený, Evans měnil výpovědi a nakonec byl odsouzen za vraždu dcery. V březnu 1950 ho Pierrepoint oběsil v Pentonville.

V tom samém domě bydlel John Christie, který u Evansova soudu vypovídal. O několik let později policie zjistila, že právě Christie je sériový vrah. V domě se našla další těla a celý Evansův případ začal vypadat jinak. Christie byl v roce 1953 odsouzen k smrti. A na popravišti na něj čekal zase Pierrepoint.

Evansovi už samozřejmě nikdo život vrátit nemohl. V roce 1966 dostal posmrtnou milost a jeho případ se stal jedním z těch, které v Británii výrazně přiživily debatu o trestu smrti.

Podobně problematicky působila poprava Dereka Bentleyho. V roce 1952 se Bentley společně se šestnáctiletým Christopherem Craigem vloupal do skladu. Když dorazila policie, Craig zastřelil policistu Sidneyho Milese. Bentley přitom v té době už byl zadržen. Přesto byl odsouzen k smrti. Craig jako šestnáctiletý popraven být nemohl, Bentley ano. Proti rozsudku se protestovalo, žádosti o milost ale neuspěly a 28. ledna 1953 ho Pierrepoint ve Wandsworthu oběsil. Bylo mu devatenáct let. Teprve o pětačtyřicet let později bylo Bentleyho odsouzení zrušeno.

Další známé jméno přišlo v roce 1955. Ruth Ellisová zastřelila svého milence Davida Blakelyho a prakticky od začátku bylo jasné, že právě ona střílela. Jenže její případ měl pozadí, které vyvolávalo velké emoce. Jejich vztah byl násilný, oba hodně pili a Ellisová před vraždou prožila mimo jiné potrat.

Soud ji uznal vinnou a odsoudil k smrti. Dne 13. července 1955 ji Pierrepoint oběsil ve věznici Holloway. Ellisové bylo osmadvacet a žádná další žena už potom v Británii popravena nebyla. Kolem Pierrepointa se později začala opakovat historka, že právě poprava Ruth Ellisové jím otřásla a přiměla ho s prací skončit. Skutečný důvod jeho odchodu byl ale mnohem méně vznešený. Pohádal se o peníze.

V lednu 1956 měl v Manchesteru popravit Thomase Bancrofta. Do věznice už přijel a na popravu se připravil, jenže Bancroft dostal milost. Pierrepoint ale očekával, že přesto dostane zaplaceno. Kvůli popravě přece cestoval, strávil tam čas a musel si za sebe také zajistit člověka do hospody. Úřady to ale viděly jinak. Protože se nevěšelo, plnou odměnu nedostal.

Pierrepoint se urazil a po výměně dopisů oznámil, že končí. V únoru 1956 tak jeho kariéra popravčího skončila kvůli několika librám, nikoliv proto, že by jednoho rána zjistil, že už trestu smrti nevěří. To přišlo až později.

Po odchodu z vězeňské služby se Pierrepoint věnoval hospodě a postupně se stáhl z veřejnosti. V roce 1974 však vydal paměti a právě v nich napsal pasáž, kvůli které se jeho jméno objevuje v debatách o trestu smrti dodnes.

Za ty roky podle vlastního názoru neviděl nic, co by ho přesvědčilo, že popravy vrahy skutečně odrazují. Lidí pověsil několik stovek a vraždy se páchaly dál. Vlastně to znal přímo od odsouzených. Někteří zabili v hádce nebo ve vzteku a v dané chvíli na trest vůbec nemysleli. Jiní předpokládali, že policie jejich čin neodhalí. A pak tu byl třeba Corbitt, který se osobně znal s katem a přesto vraždil.

Pierrepoint proto nakonec napsal, že popravy podle jeho zkušenosti nefungovaly jako odstrašující prostředek a byly v podstatě jen odplatou. To ovšem neznamená, že by se z něj na stará kolena stal jednoznačný odpůrce trestu smrti. Jeho pozdější vyjádření už tak jednoznačná nebyla a rozhodně netvrdil, že všechno, co jako kat udělal, považuje za chybu. Spíš přestal věřit jednomu konkrétnímu argumentu, který trest smrti doprovázel – že když budou vrazi vědět o oprátce, rozmyslí si vraždu.

V době, kdy své paměti vydal, už se v britských věznicích dávno nevěšelo. Poslední popravy proběhly 13. srpna 1964, kdy byli ve dvou různých věznicích současně oběšeni Peter Allen a Gwynne Evans. Pierrepoint u toho už nebyl. Katovské řemeslo opustil o osm let dříve.

Dožil se roku 1992. Bylo mu 87 let. Jeho příběh se někdy zjednodušuje na vyprávění o slavném katovi, který po stovkách poprav prozřel a stal se odpůrcem trestu smrti. Tak to však nebylo. Pierrepoint se za svou práci veřejně nekál, kvůli svědomí z ní neodešel a ještě dlouho po poslední popravě dokázal mluvit o katovském řemesle jako o práci, kterou se snažil dělat pořádně.

Jen už nevěřil, že tím, co celé roky dělal, zároveň straší budoucí vrahy natolik, aby nezabíjeli. A k tomuto závěru se nedostal z knih ani z politické debaty. Došel k němu poté, co více než čtyřistakrát připravoval provaz pro konkrétního člověka a pokaždé věděl, že někde venku tím vraždy stejně neskončí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://albertpierrepoint-tokillthehangman.com/a-profile-of-albert-pierrepoint/

https://www.kvety.cz/lide/albert-pierrepoint-kat-poprava-poslani-pribeh/

https://www.utterlyinteresting.com/post/albert-pierrepoint-the-life-and-legacy-of-britain-s-most-prolific-executioner

https://www.thesun.co.uk/news/23974629/british-executioner-albert-pierrepoint-pub-landlord/

https://allthatsinteresting.com/albert-pierrepoint

https://plzenoviny.cz/prace-jako-kazda-jina-pribeh-kata-ktery-popravil-zlocince-2-svetove-valky/