Příroda jako z jiného světa, to je ostrov Sokotra. Stromy mají tvar deštníku a roní dračí krev

Kdyby někdo nafotil Sokotru a tvrdil, že jde o záběry z nějaké vzdálené planety, možná byste mu to i uvěřili. Záleželo by samozřejmě na tom, kterou část ostrova by vám ukázal. Jsou tu totiž i docela obyčejné pláže, rybářské vesnice nebo kamenité pláně, na kterých není na první pohled nic zvláštního. Jenže pak se člověk dostane mezi dračince. Stojí na svazích jako obrovské zelené deštníky, některé osamoceně, jiné v celých skupinách. O kus dál vyrůstá ze skály něco, co připomíná nafouklou láhev s růžovými květy. A když vám někdo řekne, že další z místních stromů je vlastně příbuzný okurky, začnete mít podezření, že si z vás dělá legraci.

Nedělá. Sokotra je skutečný ostrov, leží v Arabském moři a patří Jemenu. Přestože Afrika není moc daleko, necelých 250 kilometrů, příroda je od té pevninské dost odlišná a najdeme v ní řadu tzv. endemitů - organismů, které nelze nalézt nikde jinde na světě.

Sokotra měří na délku přibližně 130 kilometrů. Není to tedy žádný drobný ostrůvek, který by člověk obešel za odpoledne. Ve vnitrozemí se navíc zvedají hory Hagghier, dosahující zhruba 1500 metrů. Najdete tu hluboká údolí, náhorní plošiny i vyprahlé oblasti, kde je většinu roku vody poskrovnu.

Sokotra nebývala vždycky ostrovem. Kdysi dávno, v době obrovského superkontinentu Gondwana, bývala součástí pevniny. Jenže když se začala oddělovat arabská deska od Afriky a vznikl Adenský záliv, oblast Sokotry postupně obklopilo moře.

Jenže s představou, že se na něm od té doby nic nezměnilo, bychom byli vedle. Některé rostliny tu sice mohou mít velmi staré vývojové kořeny, jiné se na Sokotru dostaly až později. Semena přinášeli ptáci, vítr nebo mořské proudy. A jakmile se zde uchytila, začala se přizpůsobovat místním podmínkám.

Na Sokotře to přitom rostliny nemají vůbec snadné. Většinu roku tu skoro neprší, slunce pálí a na některých místech je tolik kamení, že člověk nechápe, z čeho tam vlastně něco roste. Pak ale přijde období monzunů, s ním silný vítr a také déšť. Hodně záleží i na tom, kde se zrovna nacházíte. Zatímco dole u pobřeží může být pořádné vedro a sucho, v horách bývá příjemněji a občas je zahalí mlha. Rostliny tak mají i na poměrně malém ostrově dost rozdílné podmínky. A za tu dlouhou dobu, co tu žijí oddělené od svých příbuzných na pevnině, se některé změnily k nepoznání.

Ostatně čísla mluví sama za sebe. Na Sokotře roste přibližně 850 původních druhů cévnatých rostlin a více než třetinu z nich nikde jinde na světě nenajdete. Proto je zdejší příroda tak vzácná. Kdyby třeba některý z těchto druhů úplně vyhynul, nebylo by možné ho jednoduše přivézt odjinud. Nikde jinde totiž přirozeně neroste.

Nejslavnějším obyvatelem Sokotry je strom, který na první pohled ani jako strom příliš nevypadá. Dračinec rumělkový, latinsky Dracaena cinnabari, má silný kmen a nad ním hustou korunu, která připomíná obrácený deštník. Větve se opakovaně rozdělují a na jejich koncích vyrůstají trsy úzkých listů. Z dálky tak koruna působí skoro jako jednolitá zelená plocha.

Na některých místech vytvářejí dračince celé porosty. Člověk se mezi nimi může procházet a připadat si jako v nějakém podivném lese, jenže místo známých korun dubů nebo buků má nad hlavou desítky zelených deštníků. A pod nohama často jen kameny a suchou půdu.

Dračince se ovšem nevyvinuly do takového tvaru proto, aby se nám líbily na fotografiích. Jejich koruny pomáhají zachycovat vlhkost, která se sráží na listech během mlhavého počasí. Voda potom může odkapávat na zem pod stromem. Koruna zároveň poskytuje stín, takže se půda tolik nevysušuje. Na Sokotře, kde bývá voda v některých oblastech nedostatkovým zbožím, je to docela užitečná vlastnost.

Zajímavý je také původ názvu dračí strom. Když se poškodí jeho kůra, vytéká z ní pryskyřice, která postupně tuhne a získává tmavě červenou barvu. Připomíná zaschlou krev, a právě proto se jí začalo říkat dračí krev.

Pryskyřice bývala vyhledávaným obchodním artiklem. Už ve starověku se používala jako barvivo a v léčitelství, později také při výrobě laků. Dostávala se i do Evropy, kde ji lidé znali dávno předtím, než měli možnost spatřit samotný strom.

Dračince navíc rostou velmi pomalu. Mohou se dožívat stovek let, a přestože přesný věk starých exemplářů není snadné určit, některé z nich tu stály už v době, kdy se život místních obyvatel podstatně lišil od dnešního.

Je tu ale jeden háček. Starých dračinců je na Sokotře pořád dost, zato mladé stromy v některých oblastech téměř chybějí. A to je problém, který není na první pohled vidět.

Dračinec není jedinou rostlinou, která dokáže návštěvníka Sokotry překvapit. Dost možná ještě podivněji vypadá místní pouštní růže, Adenium obesum subsp. socotranum.

Její kmen bývá tak silně ztloustlý, že někdy připomíná obrovský balvan. Z něj vyrůstají kratší větve, které se v období květu pokryjí růžovými květy. Vypadá to trochu, jako kdyby někdo na velký hnědošedý kámen narouboval okrasný keř.

Také tady má neobvyklý tvar svůj důvod. Rostlina si ve ztloustlém kmeni ukládá vodu, kterou využívá v období sucha. Podobnou schopnost mají i jiné sukulenty, jenže sokoterské adenium to dotáhlo do opravdu nápadných rozměrů.

Ještě zajímavější příbuzenstvo má okurkový strom, Dendrosicyos socotranus. Patří totiž mezi tykvovité rostliny, stejně jako naše okurky, dýně nebo melouny. Jenže zatímco na zahradě pěstujeme okurky jako byliny s dlouhými výhony, jejich sokoterský příbuzný má skutečný kmen a korunu.

Je to jeden z mála příkladů stromovitého růstu v této čeledi. Kmen je měkký, dužnatý a slouží mimo jiné k uchovávání vody. Na pohled připomíná trochu přerostlou láhev, ze které vyrůstají větve s listy.

Aby toho nebylo málo, na Sokotře rostou také kadidlovníky. Ty produkují aromatickou pryskyřici, ze které se získává kadidlo. Některé druhy dokážou růst na strmých skalách a útesech, kde mají kořeny uchycené v úzkých puklinách. Člověk by skoro řekl, že si vybraly to nejhorší možné místo, jenže právě tam mají často menší konkurenci ostatních rostlin.

Když se člověk začne o zdejší botaniku zajímat podrobněji, zjistí, že dračince jsou vlastně jen začátek. Ostrov má vlastní druhy aloe, pryšců i dalších sukulentů. Některé jsou nápadné, jiné by laik snadno přehlédl. Všechny ale spojuje to, že se jejich předkové museli nějak vypořádat se zdejšími podmínkami.

Zatím jsem psal hlavně o rostlinách, jenže také zdejší zvířata stojí za pozornost. Zejména plazi. Na Sokotře žije řada gekonů a ještěrek, které bychom jinde na světě hledali marně. Podle údajů UNESCO je přibližně 90 procent zdejších druhů plazů endemických. To je mimořádně vysoký podíl, i když u ostrovů s dlouhou izolací nejde o nic úplně nepochopitelného.

Ještě zajímavější číslo se týká suchozemských plžů. Zhruba 95 procent jejich místních druhů se přirozeně nevyskytuje nikde jinde. Šneci se totiž na rozdíl od ptáků nebo létajícího hmyzu jen obtížně přesouvají na velké vzdálenosti. Jakmile se nějaká jejich populace ocitne izolovaná, může se postupně vyvíjet odlišně od svých příbuzných.

Sokotra má také vlastní druhy ptáků. Patří mezi ně například špaček sokoterský nebo strnad sokoterský. Některé jsou vázané na konkrétní prostředí, jiné se vyskytují na různých místech souostroví.

A zajímavý život najdeme i pod mořskou hladinou. Vody kolem Sokotry jsou bohaté na korály, ryby a další organismy. Mořské prostředí zde ovlivňují monzunové proudy a sezonní změny, které přinášejí živiny z hlubších vrstev oceánu.

Když se řekne ohrožený strom, člověka možná napadne kácení, požáry nebo sucho. Na Sokotře ale mají dračince ještě jednoho protivníka. Kozy. Místní obyvatelé je chovají už po mnoho generací. Pro řadu rodin představují důležitý zdroj obživy a není divu, že se pasou na velké části ostrova. Jenže kozy sežerou prakticky všechno, na co dosáhnou. A mladé dračince jim chutnají také.

Dospělý strom je pro ně samozřejmě příliš vysoký. Jenže semenáček, který sotva vyrostl ze země, nemá šanci. Pokud se na něj kozy dostanou, mohou ho spást dřív, než stačí zesílit. Výsledkem jsou porosty, ve kterých stojí spousta starých stromů, ale mladé téměř nenajdeme. Na první pohled to nemusí vypadat nijak dramaticky. Dračince pořád rostou, jejich koruny jsou zelené a krajina působí stejně jako na starých fotografiích. Jenže až jednou tyto stromy zestárnou a odumřou, kdo je nahradí?

Vědci se proto snaží přijít na to, jak mladým dračincům pomoci. Sledují, kde se semenáčkům daří nejlépe, a zkoušejí je chránit před kozami. Někde kvůli tomu dokonce oplotili celé kusy krajiny, aby měly malé stromky šanci vyrůst, aniž by je hned něco sežralo. Jenže kozy nejsou jediný problém. Sokotrou se občas proženou silné cyklony, které dokážou polámat i vzrostlé stromy. A do toho se mění podnebí. Pokud bude v budoucnu ještě větší sucho nebo se změní období dešťů, dračince to mohou mít zase o něco těžší.

Navíc nejde jen o ně samotné. Pod širokými korunami dračinců se drží stín a půda tam nevysychá tak rychle jako na otevřeném prostranství. Své místo tam nacházejí i jiné rostliny, kterým takové podmínky vyhovují. Kdyby tedy dračince z některých oblastí zmizely, nezůstala by po nich jen prázdná místa. Časem by mohly ubývat i další rostliny, které dnes rostou v jejich stínu.

Na fotografiích Sokotry většinou žádné lidi neuvidíte. Fotografové se pochopitelně zajímají hlavně o zdejší podivné stromy, hory a pusté pláně, takže člověk snadno nabude dojmu, že je ostrov skoro neobydlený. Jenže žijí tu desítky tisíc lidí a rozhodně nejde o nějaké osamělé trosečníky odříznuté od civilizace. Jsou tu vesnice, města, školy, obchody a samozřejmě také silnice. Místní navíc mluví vlastním jazykem, sokoterštinou. Ta patří mezi jihoarabské jazyky, ale s arabštinou, kterou se mluví třeba v Jemenu, si ji rozhodně nespletete.

Obyvatelé Sokotry se museli vždycky nějak přizpůsobit tomu, co jim ostrov nabízel. Kdo žil u moře, mohl se živit rybolovem, ve vnitrozemí lidé chovali hlavně kozy a další hospodářská zvířata. Zemědělství tu také mělo své místo, ale zkuste něco pěstovat tam, kde celé měsíce pořádně nezaprší a pod tenkou vrstvou půdy narazíte na kámen. Dnes už se toho samozřejmě hodně změnilo. Na ostrově přibyly silnice, auta a v posledních letech také turisté. Ti sem jezdí především za zdejší přírodou, kterou znají z fotografií. Pro místní je to vítaná možnost, jak si vydělat, ale má to i svou odvrácenou stránku. Staví se, přibývá dopravy a místa, která bývala dlouho stranou většího ruchu, se postupně mění. A zdejší rostliny, z nichž mnohé nerostou nikde jinde, nemají zrovna kam ustoupit.

Právě kvůli takové přírodě se Sokotra v roce 2008 dostala na Seznam světového dědictví UNESCO. Návštěvníci tu nemusí obdivovat staré paláce ani vykopávky dávných civilizací. Stačí se vydat mezi dračince nebo se podívat na některou z podivně tvarovaných rostlin, které vyrůstají ze skal. To, co jinde na světě nenajdeme ani při dlouhém hledání, tu roste už po celé generace. A pokud by to jednou zmizelo, nebylo by odkud to znovu přivézt.

Jenže samotný zápis na seznam samozřejmě žádný strom nezachrání. Ochrana musí fungovat přímo na ostrově a vyžaduje spolupráci s místními obyvateli. Ti totiž potřebují nejen zachovat přírodu, ale také nějak žít. Navíc se Sokotra nachází v politicky složité oblasti. Přestože ji dlouhodobě nepostihly boje ve stejném rozsahu jako některé části pevninského Jemenu, tamní nestabilita ovlivňuje správu ostrova i možnosti jeho ochrany.

Když se o sokoterských dračincích mluví jako o stromech starých miliony let, je potřeba to brát trochu s rezervou. Tak dlouhou historii mají jejich předkové, ne stromy, které na ostrově rostou dnes. Ty se ovšem také mohou dožít úctyhodného věku, klidně několika stovek let. A rostou velmi pomalu. Pokud tedy některý z těch starých velikánů uschne nebo ho zničí bouře, potrvá hodně dlouho, než na jeho místě vyroste podobně velký nástupce. Tedy pokud vůbec nějaký vyroste. Jak už jsem psal, mladé dračince často skončí v žaludcích místních koz dřív, než mají šanci pořádně zesílit.

Jak moc dračinců za poslední desetiletí ubylo, se vědci pokoušejí zjistit i pomocí starých fotografií. Třeba se vrátí na místo, které někdo vyfotil před více než sto lety, a podívají se, co tam z původního porostu zůstalo. Dnes už samozřejmě mají k dispozici i drony, takže nemusí každý strom hledat pěšky mezi skalami. A výsledky nejsou všude zrovna povzbudivé. Na některých místech je dračinců podstatně méně než dřív a mladé stromky, které by je časem nahradily, skoro nerostou.

A to by byla v případě Sokotry opravdu škoda. Vždyť už jen představa krajiny, kde vedle sebe rostou dračí stromy, obrovské pouštní růže a stromovití příbuzní okurek, je dost neobvyklá. Přitom nejde o žádnou botanickou zahradu, kde by někdo shromáždil kuriozity z celého světa. Tyto rostliny tu vznikaly a vyvíjely se po dlouhou dobu, každá svým způsobem a podle toho, co jí zdejší prostředí dovolilo.

Až se tedy příště objeví fotografie sokoterských dračinců s popiskem, že takhle nějak by mohla vypadat vegetace na cizí planetě, stojí za to připomenout si jednu věc. Kvůli takovým podivnostem nemusíme létat nikam do vesmíru. Máme je přímo tady na Zemi. Jen jsou schované na ostrově, o kterém spousta lidí nikdy neslyšela.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.welcometosocotra.com/theisland/

https://www.penguintravel.com/Post/8/Socotra-anislandforgottenbymenandblessedbygods.html

https://whc.unesco.org/en/list/1263

https://www.unesco.org/en/articles/unwelcome-guests-socotra-confronted-invasive-aliens

https://www.researchgate.net/publication/238364823_Dragon%27s_blood_tree_-_Threatened_by_overmaturity_not_by_extinction_Dynamics_of_a_Dracaena_cinnabari_woodland_in_the_mountains_of_Soqotra

https://www.socotra.sk/en/endemic-flora