Článek
Upozornění: článek obsahuje fotografie nabalzamovaných těl, které mohou být nevhodné pro citlivější povahy
Když Julia Pastrana v březnu 1860 zemřela v Moskvě, bylo jí teprve kolem 26 let. Pár dní předtím porodila syna, který ale přežil jen velmi krátce. Za sebou už měla několik let cestování po Spojených státech a Evropě, během nichž se na ni přišly podívat tisíce lidí. Platili za vstupenky, protože Julia vypadala jinak než ostatní. Obličej měla pokrytý hustými tmavými chlupy a kvůli silně přerostlým dásním byly její rysy nápadně odlišné. Pořadatelé toho samozřejmě využívali a představovali ji jako tvora, který možná ani není úplně člověkem.
Po její smrti by se dalo čekat, že tahle nedůstojná podívaná skončí. Jenže to se nestalo. Tělo Julie i jejího mrtvého dítěte bylo nabalzamováno a její manžel Theodore Lent časem zjistil, že lidé jsou ochotni platit i za pohled na mrtvou Julii. Následující osud jejích ostatků je tak možná ještě znepokojivější než všechno, co zažila předtím. Putovaly z místa na místo, měnily majitele a byly vystavovány ještě ve 20. století. Julia dostala normální hrob až v roce 2013, více než 150 let po své smrti.
Julia trpěla hypertrichózou a gingivální hyperplazií
Z jejího dětství se stal reklamní příběh
Ani dnes se nedá s jistotou říct, co z vyprávění o Juliině mládí je pravda. Narodila se kolem roku 1834 v mexickém státě Sinaloa, tím ale jistá fakta o jejím dětství končí. Později se vyprávělo, že její matka patřila ke skupině domorodých lidí žijících v horách, případně že byly matka s dcerou nalezeny v jeskyni. Julia se měla následně dostat do domácnosti guvernéra Sinaloy Pedra Sáncheze.
Podobné historky se později hodili všem, kteří ji vozili po světě a prodávali vstupenky na její vystoupení. Čím tajemnější původ jí přisoudili, tím zajímavější byla pro publikum. Z obyčejného příběhu mexické dívky se vzácnou vrozenou poruchou tak postupně vznikalo vyprávění o podivné bytosti pocházející z neznámého světa. Co z toho vycházelo ze skutečných vzpomínek a co bylo přidáno až kvůli reklamě, už nejspíš přesně nezjistíme.
Dnes už ale víme, proč Julia vypadala tak neobvykle. Její případ lékaři spojují s vrozenou generalizovanou hypertrichózou terminalis a gingivální hyperplazií. První porucha způsobuje silný růst chlupů na velké části těla, druhá přerůstání dásní. U Julie byly obě změny velmi výrazné, především v obličeji. Husté ochlupení spolu se zvětšenými dásněmi pak dávalo její tváři podobu, která byla v polovině 19. století pro většinu lidí něčím naprosto neznámým.
Tradovalo se například, že má dvě řady zubů. Tohle tvrzení přežilo překvapivě dlouho, přestože nebylo pravdivé. Když byly její ostatky později vyšetřeny rentgenem, ukázalo se, že měla normální stálý chrup. Neobvyklý vzhled úst vytvářely hlavně přerostlé dásně.
Lidé zaplatili, aby ji mohli vidět
Ve Spojených státech začala Julia vystupovat kolem roku 1854. Dnes jen těžko chápeme, že někdo postavil člověka na pódium jen kvůli jeho tělesné odlišnosti a vybíral od diváků vstupné, v tehdejším zábavním průmyslu ale nešlo o nic výjimečného. Různé kočovné společnosti předváděly mimořádně vysoké či malé lidi, siamská dvojčata, vousaté ženy a lidi s vrozenými vadami. Reklama jejich příběhy obvykle ještě pořádně přikrášlila. Na druhou stranu, mnoho z těchto lidí si tak mohlo vydělat peníze na živobytí, leckdy i více než běžný smrtelník.
U Julie se používalo například označení „Nondescript“, tedy něco, co se nedá běžným způsobem popsat nebo zařadit. Jindy byla přirovnávána k opici či paviánovi. Divák tak ještě před vstupem do sálu dostal jasnou představu, na co se jde dívat.
Jenže Julia na pódiu nebyla žádný polodivoký tvor z reklamních letáků. Nosila elegantní šaty, zpívala a tančila. Uměla se pohybovat ve společnosti a lidé, kteří se s ní setkali, si všímali rozdílu mezi tím, jak byla propagována, a tím, jak skutečně vystupovala. Ani to však pořadatelům nebránilo dál používat stále stejné řeči o záhadné bytosti nebo opičí ženě.
Z Ameriky se nakonec vydala do Evropy. Roku 1857 vystupovala v Londýně a následovala další města. Už tehdy ale nebyla jen pouťovou kuriozitou a zajímali se o ni také lékaři.
Lékaři ji měřili, prohlíželi a snažili se ji zařadit
Medicína poloviny 19. století neměla pro Juliin stav vysvětlení. Když se tedy objevila žena s tak neobvyklým ochlupením a změnami v obličeji, vzbudila mezi lékaři pochopitelný zájem. Prohlíželi ji, pořizovali popisy a pokoušeli se zjistit, zda nejde o nějakou dosud neznámou formu lidské abnormality.
Ne všechny jejich závěry by se daly považovat za opravdu odborné. Některé úvahy dnes působí spíš jako pokračování pouťové atrakce, jen v odbornějším jazyce. V tehdejší společnosti se navíc intenzivně debatovalo o lidském původu a vztahu člověka k ostatním živočichům. Darwinovo dílo O původu druhů vyšlo v roce 1859 a podobné otázky přitahovaly obrovskou pozornost. Člověk s Juliiným vzhledem se do různých spekulací dal snadno zatáhnout.
Ona mezitím dál pokračovala ve vystupování. Zpívala, tančila, nechávala se fotografovat a cestovala. Během této části její kariéry se jejím manažerem stal Američan Theodore Lent, kterého si později vzala.
Theodore Lent na jejím vzhledu vydělával
O manželství Julie a Theodora Lenta se napsalo mnohé. Bohužel není možné spolehlivě zjistit, jak Julia jejich vztah vnímala. Její vlastní zápisky, podle kterých bychom mohli poznat její pocity, nemáme. Víme ale, že Lent byl nejen manželem, ale také člověkem, který organizoval její kariéru a měl přímý finanční prospěch z jejího vystupování.
Julia s ním pokračovala v cestách po Evropě a na konci roku 1859 se dostali do Ruska. V té době už byla těhotná. Dítě se narodilo 20. března 1860 v Moskvě a bylo okamžitě jasné, že zdědilo podobné znaky jako matka. Byl to kluk a také jeho tělo bylo pokryté množstvím chlupů.
Chlapec žil jen krátce, zhruba den a půl. Julia porod rovněž nezvládla bez vážných následků. Její stav se zhoršoval a 25. března zemřela. Od porodu tehdy neuplynul ani týden. Lent tak během několika dní přišel o dítě i manželku. To, co udělal později, však nepřipomíná zrovna snahu nechat oba v klidu spočinout.
Syn Julie, který zemřel krátce po narození. I on byl nabalzamován a předváděn jako atrakce
Místo pohřbu přišlo balzamování
Těla Julie a jejího syna převzal profesor Ivan Sokolov z Moskevské univerzity. Obě nabalzamoval a upravil způsobem, který zachoval jejich podobu. Nebylo to pouhé konzervování pro následný pohřeb. Těla byla připravena tak, že mohla být oblečena a vystavena ve vzpřímené poloze.
Lent se o výsledku dozvěděl a později získal ostatky zpět. V tu chvíli se rozhodl navázat na to, co dělal před Juliinou smrtí. Začal její tělo a tělo jejich dítěte ukazovat veřejnosti.
Už v roce 1862 je mohli vidět návštěvníci v londýnské Burlington Gallery na Piccadilly. Julia byla opět atrakcí, tentokrát už ale stála před diváky nabalzamovaná. Lidé zaplatili vstupné, přišli k vitríně a prohlíželi si ženu, kterou ještě nedávno mohli na podobných místech vidět živou.
Lent přitom nezůstal pouze u ostatků své manželky. Později našel další ženu s výraznou hypertrichózou, Němku Marii Bartel. Začal ji vydávat za „Zenoru Pastranu“, údajnou Juliinu sestru, a také se s ní oženil. Součástí představení byly dál i ostatky Julie a jejího dítěte. Těžko si představit bizarnější sestavu - Lentova nová manželka vystupovala před publikem společně s nabalzamovaným tělem jeho předchozí ženy.
Marie Bartel byla vydávána za Zenoru Pastranu, sestru Julie
Ani Lentova smrt nic neukončila
Theodore Lent později skončil v psychiatrickém zařízení, kde zemřel. Juliiny ostatky ale nezmizely. Přecházely mezi dalšími majiteli a nakonec se dostaly až do Skandinávie. V roce 1921 je koupil norský provozovatel pouťových atrakcí Haakon Lund a pokračoval v jejich vystavování. V té době byla Julia mrtvá už více než šedesát let.
Ještě během 20. století se na její tělo chodili dívat návštěvníci v Norsku. Postupně se ale začalo měnit to, co bylo veřejnost ochotná považovat za normální zábavu. Když se kolem roku 1970 znovu objevila jako atrakce, norský tisk už reagoval mnohem kritičtěji než publikum v 19. století.
Po ukončení vystavování byly ostatky uloženy ve skladu. Ani tam však nebyly v bezpečí. Do objektu se dostali vandalové a těla poškodili. Ostatky Juliina syna se nakonec nedochovaly. Samotná Julia na čas také zmizela a její tělo se za poněkud zmatených okolností dostalo k norským úřadům.
Až v roce 1990 bylo spolehlivě potvrzeno, že nalezené ostatky patří skutečně Julii. Od moskevského porodu, při němž začal řetězec událostí vedoucích k její smrti, tehdy uplynulo neuvěřitelných 130 let.
Julia byla po smrti nabalzamována a její tělo dál vystavováno za peníze. Teprve v roce 2013 se dočkala řádného pohřbu
Cesta zpátky do Mexika trvala roky
Juliiny ostatky zůstaly v Norsku a byly uchovávány pro vědecké účely. Právě jejich vyšetření přineslo některé informace o jejím zdravotním stavu a ukázalo například, že stará historka o dvou řadách zubů nebyla pravdivá. Časem se ale stále častěji objevovala otázka, jestli má takové uchovávání pokračovat.
O návrat Julie do Mexika se výrazně zasloužila mexická umělkyně Laura Anderson Barbata. Začala jednat s norskými institucemi a postupně se k ní přidali další lidé. Celá věc se táhla několik let, protože ostatky byly součástí norské sbírky a jejich vydání nebylo možné vyřešit prostým rozhodnutím jednoho člověka.
Nakonec se to ale podařilo. V únoru 2013 byly ostatky převezeny do Mexika a 12. února byla Julia pohřbena v Sinaloa de Leyva. Na pohřbu byli místní obyvatelé i zástupci úřadů a rakev pokryly bílé růže. Bylo to poprvé od roku 1860, kdy její tělo konečně skončilo v hrobě.
Dobové publikum ji znalo zejména pod označením „opičí žena“. Jenže Julia nebyla žádným záhadným tvorem ani důkazem příbuznosti člověka s opicí, jak se občas snažili lidem namluvit její pořadatelé. Měla vzácnou vrozenou poruchu, kterou tehdejší medicína zkrátka nedokázala dobře vysvětlit.
Označovat ji jako opičí ženu bylo bezohledné, ale není důvod si myslet, že celý život jen bezmocně trpěla. Julia vystupovala, zpívala, tančila, cestovala a byla známá na obou stranách Atlantiku. Co si sama myslela o své kariéře, dnes bohužel nevíme, nemáme žádné záznamy. Zbyly jen reklamní plakáty a lékařské popisy jejího těla. Její tělo zajímalo okolí mnohem víc než ona sama. A trvalo více než století a půl, než přestalo být exponátem a skončilo tam, kde mělo být už v roce 1860 – v hrobě.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1875067216300827
https://www.forskningsetikk.no/en/resources/the-research-ethics-magazine/2020-2/circus-freak-finally-laid-to-rest/
https://www.theguardian.com/world/2013/feb/13/mexican-ape-woman-buried
https://lithub.com/the-sad-grotesque-life-of-baboon-lady-julia-pastrana/
https://publicdomainreview.org/essay/julia-pastrana-a-monster-to-the-whole-world/
