Rollerena, newyorská víla kmotřička na kolečkových bruslích. Ve skutečnosti šlo o válečného veterána

V 70. letech se v ulicích New Yorku začala objevovat dost neobvyklá postava. Nosila dlouhé šaty, všelijak zdobené klobouky, v ruce držela kouzelnou hůlku a místo obyčejné chůze dávala přednost kolečkovým bruslím. Říkala si Rollerena. Někteří lidé se za ní otáčeli, jiní se smáli, další si ji fotografovali. Postupně se z ní stala tak trochu místní celebrita. A časem se ukázalo, že tahle podivná vílí kmotřička dokáže i něco jiného než jen pobavit kolemjdoucí.

New York byl v 70. letech městem, kde se dalo potkat ledacos. Pouliční umělci, nejrůznější výstředníci, lidé oblečení tak, že by jinde budili pořádný rozruch. Jenže ani mezi nimi Rollerena zrovna nezapadala.

Jdete po ulici, kolem vás proudí auta, lidé spěchají do práce nebo za nákupy, a najednou se mezi nimi objeví člověk v dlouhých ženských šatech. Na hlavě má obrovský klobouk, na očích brýle poseté třpytivými kamínky a v ruce mává kouzelnou hůlkou. A aby toho nebylo málo, celou dobu jede na kolečkových bruslích. Něco takového se asi nedalo jen tak přehlédnout. A Rollerena se o to, aby splynula s davem, rozhodně nesnažila.

Právě takhle se Newyorčané začali setkávat s Rollerenou. Za touto postavou stál muž pocházející z amerického Kentucky, který měl za sebou službu ve vietnamské válce. O jeho osobním životě se toho z dochovaných materiálů nedozvídáme tolik jako o jeho veřejném vystupování. Ostatně Rollerena si svou vlastní historii do značné míry vytvářela sama.

Podle jejího vyprávění všechno začalo 16. září 1972. Tehdy si poprvé oblékla šaty, nazula kolečkové brusle a vyrazila do ulic. Úplně první pokusy ale byly o něco méně okázalé než jak známe Rollerenu později.Původně se ještě představovala jako postava jménem Rollin Skeets, která nosila zvláštní klobouk připomínající deštník, ochranné brýle a další doplňky. Teprve později se z ní vyvinula ona slavná víla kmotřička.

A proč vlastně brusle? Podle jednoho z vysvětlení v tom zpočátku nebyla žádná velká filozofie. Rollerena se chtěla vyhnout přeplněné dopravě na Lexington Avenue. Bruslení představovalo způsob, jak se po městě pohybovat jinak. Z obyčejného dopravního prostředku se ale nakonec stala součást její identity.

Rollerena se postupně stala známou především v newyorských čtvrtích, kde se soustřeďoval život homosexuální komunity. Objevovala se na ulicích, v barech, na večírcích a také na pochodech za práva gayů a leseb. Jenže nebyla žádnou uzavřenou klubovou atrakcí. Zdravila kolemjdoucí, mávala na lidi a dokázala pobavit i ty, kteří s tehdejší homosexuální komunitou neměli nic společného. Její vystupování bylo teatrální, někdy až přehnané. Ale právě to k ní patřilo.

V roce 1982 o ní psaly Philadelphia Gay News. Podle novin už tehdy většina Newyorčanů, bez ohledu na sexuální orientaci, dobře věděla, jak reagovat, když kolem nich projede člověk v nabíraných šatech na kolečkových bruslích. Prostě zavolat: „Ahoj, Rollereno!“

Zajímavé je, že se jí podařilo proniknout i do prostředí, kam se běžný člověk dostával jen obtížně. Navštěvovala například slavný noční klub Studio 54, který byl symbolem newyorského nočního života. Před jeho vchodem se tvořily dlouhé fronty a vyhazovači pečlivě vybírali, koho pustí dovnitř. Rollerena ale často mohla jednoduše projet kolem čekajících.

Setkávala se s umělci, tanečníky a známými osobnostmi. Dochovaly se například materiály připomínající její setkání s baletním tanečníkem Rudolfem Nurejevem. Objevila se také v časopise Vogue a dokonce v Playboyi. To už bylo na člověka, který původně začal bruslit kvůli přeplněné dopravě, docela slušné kariérní pokračování.

Rollerena se navíc stala inspirací pro kreslené příběhy a literární postavy. Její podoba se objevovala v novinách, na plakátech a pozvánkách. A přestože neměla žádnou oficiální funkci, pro část New Yorku představovala něco jako místní celebritu.

Dnes by se mohlo zdát, že Rollerena byla prostě extravagantní pouliční umělkyní. Jenže 70. léta byla pro americkou homosexuální komunitu dost složitým obdobím. Teprve v roce 1969 došlo v New Yorku ke známým nepokojům kolem baru Stonewall Inn, které se staly jedním ze symbolických začátků moderního hnutí za práva sexuálních menšin. Homosexualita byla stále spojována se společenským odsuzováním a řada lidí svou orientaci tajila. Někdy před vlastní rodinou, jindy před zaměstnavatelem. A do takového prostředí najednou přijela Rollerena.

Neschovávala se. Naopak dělala všechno pro to, aby si jí lidé všimli. Její oblečení, vystupování i samotná přítomnost v ulicích byly dost výrazné na to, aby je nebylo možné přehlédnout. Přitom sama sebe nevnímala jen jako někoho, kdo chce provokovat. V rozhovoru z roku 1981 vysvětlovala, že jejím životním posláním je být dobrou vílou kmotřičkou, přinášet lásku a štěstí a spojovat lidi.

Možná to zní trochu naivně. Jenže v době, kdy se řada homosexuálních lidí bála veřejně projevit, mělo i obyčejné rozdávání radosti svůj význam.

Ne všichni jí samozřejmě rozuměli. Dokonce i uvnitř samotné homosexuální komunity se našli lidé, kterým podobně výstřední vystupování připadalo zbytečné nebo nepochopitelné.

Rollerena se tím ale zjevně nenechala příliš odradit.

Na začátku 80. let se ve Spojených státech začaly objevovat zprávy o neobvyklém onemocnění, které postihovalo mimo jiné mladé homosexuální muže. Lékaři zpočátku nevěděli, co přesně nemoc způsobuje, jak se šíří ani jak ji účinně léčit. Později dostala název AIDS.

Nemoc postupně připravila o život obrovské množství lidí. A protože byli mezi prvními rozpoznanými pacienty právě homosexuální muži, přidávalo se k samotné epidemii ještě společenské stigma.

Jenže nemocní se často museli potýkat ještě s něčím dalším. S reakcemi ostatních. Někteří lidé se jich báli natolik, že se jim raději vyhýbali. Nechtěli se jich dotýkat, někdy s nimi odmítali být i v jedné místnosti. O AIDS se toho zpočátku moc nevědělo a šířily se všelijaké nesmysly. Pro nemocné to muselo být hrozné. Člověk se dozvěděl, že má vážnou nemoc, na kterou tehdy prakticky neexistovala účinná léčba, a ještě se od něj mohli odvrátit lidé, které znal třeba celý život.

A mrtvých přibývalo. V newyorské homosexuální komunitě se najednou stávalo běžným, že někdo přišel o kamaráda, partnera nebo několik známých během krátké doby. Přitom ještě v sedmdesátých letech panovala docela jiná nálada. Po letech, kdy se mnozí museli skrývat, se začínalo žít o něco svobodněji. A teď tohle.

Rollerena se mezi těmito lidmi pohybovala už dlouho. Znala zdejší bary, chodila na večírky, účastnila se průvodů. Bylo to prostředí, do kterého patřila. Epidemie se tedy týkala i lidí kolem ní, ne nějakých neznámých pacientů, o kterých se psalo v novinách.

Postupně navíc přibývalo těch, kteří měli dost přístupu amerických úřadů. Nemoc se šířila, lidé umírali a pomoc podle nich přicházela zoufale pomalu. V roce 1987 proto vznikla organizace ACT UP. Její členové začali pořádat demonstrace a nejrůznější protestní akce. Chtěli především urychlit vývoj a schvalování léků a zajistit nemocným lepší přístup k léčbě. A když měli pocit, že je nikdo neposlouchá, snažili se na sebe upozornit i dost nepříjemným způsobem. Třeba narušováním veřejných akcí.

K ACT UP se přidala také Rollerena. A nezůstalo jen u toho, že by organizaci veřejně podpořila. Sama se začala protestů účastnit, pomáhala při benefičních akcích a její podoba se objevovala na propagačních materiálech. Podle poznámek v dochovaném archivu byl člověk stojící za Rollerenou během protestů také několikrát zatčen.

Při samotných demonstracích ale válečný veterán obvykle nevystupoval v kostýmu Rollereny. Rozlišoval mezi svou veřejnou pohádkovou postavou a přímým politickým aktivismem. Obě činnosti přitom směřovaly k podobnému cíli.

V roce 1988 získala Rollerena ocenění za celoživotní přínos od organizace Heritage of Pride, která se podílela na pořádání newyorských pochodů hrdosti.

Dochoval se dokonce její děkovný projev. Nešlo o žádný dokonale připravený dokument. Rollerena měla své poznámky napsané na třinácti očíslovaných kartičkách, které později připevnila k archivním listům. Je docela zajímavé, že se tyhle kartičky vůbec dochovaly. Rollerena si totiž schovávala kdeco, od novinových výstřižků přes fotografie až po vlastní poznámky. Díky tomu dnes víme nejen to, kde všude se objevovala, ale také co při různých příležitostech říkala. A nemusíme se spoléhat jen na vzpomínky lidí, kteří ji tehdy znali.

Při přebírání ocenění například vzpomínala na své účasti v pochodech hrdosti. Za ty roky už jich absolvovala tolik, že se z toho stala skoro samozřejmost. Jenže poslední roky byly jiné. Epidemie AIDS zasáhla její okolí a Rollerena se začala věnovat také věcem, které s jejím obvyklým rozdáváním radosti neměly na první pohled mnoho společného. Mluvila o svém zapojení do ACT UP a připomínala, jak důležité je, aby lidé v téhle těžké době drželi při sobě.

V roce 1989 se pak objevila na pochodu hrdosti v Provincetownu v Massachusetts. Tentokrát patřila mezi hlavní hosty a měla také pronést projev. Jenže když přišla řada na ni, odmítla začít mluvit. Nejdřív chtěla, aby někdo před řečnický pult umístil nápis „SILENCE = DEATH“, tedy „Mlčení znamená smrt“. Teprve když tam nápis byl, pustila se do projevu.

Tohle heslo už tehdy lidé z protestů proti AIDS dobře znali. Používali ho aktivisté, kteří se snažili upozornit na to, že nemocní umírají, zatímco se o jejich problémech často raději nemluví. A že právě takové mlčení, ať už ze strany politiků, úřadů nebo veřejnosti, může mít pro další lidi dost vážné následky. Až když byl nápis na místě, Rollerena začala mluvit.

Pro člověka, kterého veřejnost znala především jako veselou postavu na kolečkových bruslích, to byl docela silný okamžik.

Rollerena si zřejmě uvědomovala, že její vystupování jednou skončí a že vzpomínky lidí postupně vyblednou. Proto si uchovávala nejrůznější materiály. Novinové články, fotografie, pozvánky, plakáty, vlastní poznámky i výstřižky z časopisů. Často je lepila na větší listy papíru a vytvářela z nich koláže. Vznikal tak jakýsi osobní archiv, který zachycoval nejen její vystupování, ale také proměny společnosti kolem ní. A právě díky tomu se dnes můžeme k jejímu příběhu vracet.

V roce 2026 upozornil projekt JSTOR Daily na nově digitalizovanou sbírku Rollerena Fairy Godmother Collection, zpřístupněnou prostřednictvím iniciativy Reveal Digital. Obsahuje dokumenty, které by jinak mohly zůstat ukryté v archivech a pro běžného čtenáře prakticky nedostupné. Nejsou to přitom jen materiály o jedné výstřední postavě. Zachycují také kus historie New Yorku, jeho nočního života, proměňující se homosexuální komunity a později i boje s epidemií AIDS.

Rollerena totiž prožila na veřejnosti dvě dost odlišná období. V tom prvním především bavila lidi. Ve druhém už šlo o mnohem vážnější věci. Přesto mezi nimi nebyla tak velká propast, jak by se mohlo zdát. Když v 70. letech projížděla ulicemi v dlouhých šatech a mávala kolemjdoucím kouzelnou hůlkou, dávala najevo, že každý může být sám sebou. A když o několik let později podporovala protesty proti přehlížení epidemie AIDS, hájila vlastně podobnou myšlenku. Jen za mnohem tragičtějších okolností.

Kdo ale vlastně byl člověk, který se za Rollerenou skrýval? To je docela zajímavá otázka, protože zatímco její převleky a vystupování znaly tisíce Newyorčanů, o jejím soukromém životě se toho vědělo mnohem méně. A nebyla to náhoda. Své skutečné jméno si nechával pro sebe.

Narodil se v roce 1948 na venkově nedaleko Louisville v Kentucky. Vyrůstal v poměrně konzervativním prostředí, v rodině, kde hrálo důležitou roli náboženství. Jeho matka pracovala jako zdravotní sestra, otec v továrně. Už jako mladý si uvědomoval, že ho přitahují muži, ale v tehdejším Kentucky nebylo zrovna jednoduché něco takového otevřeně přiznat.

Po střední škole se jeho život ubíral směrem, který by asi málokdo spojoval s budoucí newyorskou vílí kmotřičkou. Dostal povolávací rozkaz do armády a nakonec skončil ve Vietnamu, kde sloužil u 25. pěší divize. Podle pozdějších vzpomínek se válce původně snažil vyhnout. Nějakou dobu dokonce ignoroval povolávací dopisy, ale nakonec musel narukovat.

Ve Vietnamu se mimo jiné podílel na manipulaci s dělostřeleckou municí. Pobyt tam pro něj nebyl jednoduchý. Výrazně zhubl, nějakou dobu strávil v nemocnici v Japonsku a po návratu do Ameriky v září 1969 se potýkal také s výčitkami, že přežil, zatímco jiní vojáci zemřeli.

A pak tu byl jeho docela obyčejný pracovní život. V New Yorku vystřídal několik zaměstnání a od roku 1974 pracoval ve finanční čtvrti. Co přesně dělal, není spolehlivě doložené. V novinách se objevovaly nejrůznější dohady, od obchodníka až po právníka, ale sám své povolání veřejně neprozradil. Ve stejné firmě údajně vydržel téměř třicet let.

Takže přes den chodil do práce jako spousta dalších Newyorčanů. A ve volném čase se převlékal do ženských šatů, nasazoval si extravagantní klobouky a vyrážel na kolečkových bruslích do ulic.

Oba tyhle světy se snažil držet odděleně. Do práce nechodil jako Rollerena a kolegové podle všeho dlouho netušili, kdo se za známou postavou skrývá. Když se chtěl převléknout, často si kostým přinesl s sebou a převlékal se až někde ve městě.

Možná právě proto si také tolik hlídal své skutečné jméno. Rollerenu mohl znát skoro celý New York, ale člověk, který ji vytvořil, si chtěl alespoň část života nechat jen pro sebe.

Dnes už si asi málokdo dokáže představit, jaké to muselo být, když kolem něj na rušné newyorské ulici projela víla kmotřička na kolečkových bruslích. Ale díky fotografiím a dokumentům, které po sobě zanechala, Rollerena úplně nezmizela.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://daily.jstor.org/rollerena-new-yorks-fairy-godmother/

https://www.jstor.org/site/reveal-digital/hiv-aids-the-arts/rollerenafairygodmothercollectionthelesbiangaybisexualtransgendercommunitycenternyc-42121516?so=item_title_str_asc

https://en.wikipedia.org/wiki/Rollerena_Fairy_Godmother

https://www.actuporalhistory.org/numerical-interviews/173-rollerena